Egyptská pošta v Bezručově ulici
Ještě před nějakými dvaceti lety působily ozdoby ve stylu pozdního art deco na fasádách jabloneckých prvorepublikových vil až příliš stroze. Jde o ony ostře řezané motivy neexistujících květin, nevysvětlitelných geometrických obrazců a poněkud hranatých zvířátek.
Působily zvláštně v sousedství někdy až příliš realistických výjevů ozubených kol, tiskařských lisů či nebeských znamení, které často v ornamentálním zpracování nesly nějaký skrytý význam, vztah k majiteli domu, jeho práci či zálibám. Pro ty, co v sousedství vil vyrostli, tvořily tyto ornamenty střípky krajiny dětství, které v dospělosti vytvářejí pocit domova. Až paradoxní je, že pováleční Češi vyrostlí mezi artdecovými vilami v okolí jabloneckých Vrchlického sadů mohou onen pocit nečekaně zažít i v některých místech na předměstích Drážďan či Berlína. Stojí tam velmi podobné domy, s obdobně ostrými, až pohled probodávajícími ornamenty, jaké vytvářel v podhůří Jizerských hor například architekt Franz Radetzky.
Pro příchozí z českého vnitrozemí vily s takovou výzdobou fasád naopak navozují dojem jakési německé přísnosti, možná až přílišné touhy po nezdobné jednoduchosti. Strohosti, která přes zcela hladké stěny touží alespoň po nějakém maličkém šperku v podobě motivu přinejmenším zvláštního. Českému oku, naladěnému ponejvíce na historizující a secesní architekturu měst i vesnic dole „v kraji“, tu a tam zpestřené nějakým tím barokním kostelem či renesančním letohrádkem, prostě dlouhá desetiletí nepřišly malebné. Byly tak nějak cizí a chladné.
Čas plyne, jablonecké vily z konce dvacátých let zestárly do půvabu. I ony podivné kytky a ornamenty najednou jsou oku současníkovu lahodící. Pomalu se stávají jedním z velkých uměleckých témat, která čekají, až budou pozdvižena třeba některým z mladých historiků umění. Ti v nich pak mohou narazit na onu lehkou hravost významu jednotlivých symbolů, u nichž člověk nikdy neví, jestli představují NĚCO, nebo naopak naprosté NIC. Artdecové ornamenty se totiž pořád tváří jenom jako ornamenty, ale kdo dokáže proniknout do jejich hloubky, zjistí, že někdy je v nich skryt význam naprosto nečekaný…
Tak třeba nepříliš nápadný, ale památkově chráněný dům č. 63 v ulici Petra Bezruče. Pro exportéra jabloneckého zboží Adalberta Brauna a jeho ženu Martu byl v tehdejší ulici Glasschleifergasse čili Brusičská navržen roku 1928 významným jabloneckým architektem a stavitelem Maxem Dautem (1887–1961).
Adalbert Braun byl jabloneckým exportérem z Anenské ulice č. 5. Zajímavé je, že adresář obyvatel z roku 1939 jej již ve vile neuvádí. A plány ve stavebním archivu znázorňují její přestavbu na úřadovnu v roce 1941. Když si k tomu přičteme text Geschichte der Juden in Gablonz od Siegmunda Urabina, kde se stejnojmenný muž objevoval coby zástupce zdejší židovské samosprávy nejen pod jménem Adalbert, ale i pod jeho maďarským ekvivalentem Bela, je nám jasné, proč Braunovi již mezi obyvateli Jablonce nefigurují. Podařilo-li se jim zachránit se v emigraci, či skončili v nacistických lágrech, prozatím nevíme…
Při bližším zkoumání ornamentů na přední fasádě Braunovy vily citlivému pohledu neunikne, že geometrické vzory křížené zde s rostlinným dekorem mají na svém konci vždy tečku. Jako kdyby měly tvořit nějakou větu. Při vodorovném natočení je to ještě znatelnější – tento dekor vzdáleně připomíná arabský nápis. Zručný arabista v něm nedávno rozluštil nápis EGYPTSKÁ POŠTA, umělecky zpracovaný ovšem až téměř k nečitelnosti, jak prý je ve zdobné arabské kaligrafii obvyklé.
Nezbývá než si zaspekulovat. Že by pan exportér Braun vyvážel své skleněné zboží do Egypta a za ozdoby své vily si objednal nápis z dopisu exotického obchodního partnera? Nebo byl naopak pan architekt Daut nadšeným filatelistou, a přestože na projektu do míst ozdob nakreslil běžné rostlinné dekory, na dům poté navrhl písmo z nějaké známky s pyramidami a velbloudy? Artdecový motiv na vile v ulici Petra Bezruče část svého tajemství stále pevně skrývá…
Marek Řeháček
