Čertův kámen
Onu impozantnost vrkoslavického Čertova kamene, známou ze starých fotografií, dnes poněkud umenšují domy v jeho okolí. Bývaly ale doby, kdy skály na hřebínku nad vsí doslova zdravily a vítaly všechny, kdo k nim přicházeli od jihu z Kokonía či ze severu od Jablonce. Staly se tak známým symbolem kdysi samostatné obce Vrkoslavice a v časech 1. republiky byly – společně se sousedním velkým smrkem – použity i pro motiv na obecním razítku. O cennosti celé scenérie svědčí i to, že když smrk ve 30. letech 20. století srazila bouře, nahradil jej okamžitě místní okrašlovací spolek novým stromem, později bohužel skáceným lidmi. O to více nás ale může udivit, že samotný Čertův kámen měl kdysi na mále. Nebýt nadšení jednoho zdejšího muže, skončil naporcován do žulových kvádrů pro stavby.
Ale pojďme po pořádku. Čertův kámen je velmi neobvyklým útvarem, který nemá v jizerskohorském podhůří obdoby. Velký žulový balvan totiž spočívá na čtyřech menších a vytváří tak jakousi otevřenou jeskyni či kamenný stůl. To u záhadologů a ezoteriků již léta vzbuzuje – podle geologů marnou – naději, že by se mohlo jednat o lidmi namáhavě poskládaný dolmen. Podobné dolmeny byly prehistorickými megalitickými stavbami, sloužícími původně jako pohřební mohyly a obvykle s nimi bývala spojována silná přírodní energie. Lidé z Vrkoslavic ovšem kdysi s kamenem spojovali pověsti podstatně prostší. Podle jedněch byly skály s oválnými prohlubněmi na vrcholu místem pro pohanské rituály. Tomu by nasvědčovala i půvabná česká zmínka v časopise Památky archeologické z roku 1865, která se podle badatelů má týkat vrkoslavického kamene a píše se v ní: „Na skále u Jablonce blíže Liberce je patrná kotlina obětní, z níž žlabiny na odtékání krve a posvátné vody vybíhají.“ Jablonecký vlastivědec Adolf Benda ve svém díle roku 1877 se skálou spojil květnatě vyprávěnou pověst nazvanou Teufelstein čili Čertův kámen. Tím možná dal skále i její současný název; na starších mapách stabilního katastru se s ním totiž nesetkáváme. Podle lidových vyprávěnek z jizerskohorského podhůří byly sice všechny skalní mísy do skal žhavými zadky vysezeny čerty a odtokové rýhy jsou otlačkem jejich ocasů, a Bendova pověst je trochu jiná. Hlavní roli v ní hrají čtyři vyvolávači ďábla, kteří se v touze po vyčarování bohatství scházeli v blízké kapli a četli si z knihy Dr. Fausta. Při svých nekalých činech však byli přistiženi a v okamžiku jejich útěku se zjevil na balvanu nad Vrkoslavicemi sám ďábel. Když zjistil, že ničeho proti síle ducha nesvede, začal kolem sebe mlátit ohnivým ocasem, a tak do žuly vysekal několik prohlubní. Pak nadobro zmizel. Ovšem jiný vlastivědec Adolf Lilie v poněkud mladší knize naznačil, že tato pověst nepochází od místních lidí, ale spíše z fantazie Adolfa Bendy.
Na vrcholu Čertova kamene se opravdu nachází dvě skalní mísy vzniklé působením vody, ledu a větru. Jedna z nich je celá i s odtokovou rýhou a druhá je částečně odštípnutá těžbou kamene. Kameníci si v čase stavebního rozpuku na konci 19. století Čertův kámen také zálibně obhlíželi. Ale jeho zničení zabránil spolumajitel, tehdy již velmi starý Josef Hübner, který jej vykoupil od druhého, podstatně méně romantického vlastníka, a zachránil jej tak pro budoucnost. Vlastivědy zaznamenaly, že právě tento pan Hübner nevěřil ani pověstem o čertech, ani poznatkům přírodovědců o tvorbě skalních prohlubní v žule a do své smrti tvrdil, že skalní míry na Teufelsteinu vznikly lidskou činností. Buď jak buď, velkorysé gesto majitele skály zachránilo nejen žulové prohlubně, ale i symbol Vrkoslavic. A co více: nebýt jeho, nemohl by do stěnky na severní straně skály jakýsi zamilovanec vyškrábat srdce prostřelené šípem, monogramy KM, MT a údaj o přesném čase jedné jarní lásky: V DUBNU 1937.
Marek Řeháček
