Vzpomínka na Jaroslavu Brychtovou
Jaroslava Brychtová zdědila po otci výtvarný talent a díky němu získala i vztah ke sklu jako výtvarnému materiálu. Po absolvování turnovského gymnázia začala v letech 1945–1947 studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v sklářsky zaměřeném ateliéru profesora Karla Štipla. Ve studiu sochařství pokračovala na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Jana Laudy.
Po ukončení vzdělávání se v roce 1950 natrvalo vrátila do rodného města a nastoupila jako výtvarnice do národního podniku Železnobrodské sklo. Věnovala se zde využití skleněných materiálů v architektuře a začala experimentovat s technikou tavení skla do forem. Při tom dokázala dobře zúročit své sochařské zkušenosti.
Náročné realizace ji přivedly k týmové práci. Než vytvořila tvůrčí dvojici se Stanislavem Libenským, spolupracovala s výtvarníky Miloslavem Jágrem, Karlem Pešatem, Janem Černým, Vilémem Dostrašilem i dalšími. Jak by se její výtvarná dráha vyvíjela, kdyby se neseznámila se svým životním a tvůrčím partnerem, to lze jen těžko odhadnout. Stanislav Libenský přišel do Železného Brodu v roce 1954 jako ředitel sklářské školy. Setkání s ním bylo pověstným osudovým momentem, který rozhodujícím způsobem ovlivnil život Jaroslavy Brychtové. Spolupráce sochařky s malířem začala v polovině 50. let dvacátého století nejprve tvorbou menších plastik. Podobně jako pro mnohé další umělce, také pro tvůrčí dvojici Libenský–Brychtová byla důležitým krokem na společné tvůrčí cestě prezentace v rámci československé expozice skla na Expo 58 v Bruselu. Poté následoval bezpočet realizací spojených s architekturou u nás i v cizině.
V seznamu míst, kde vznikla díla Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, nechybí ani Jablonec nad Nisou či Liberec. V letech 1958–59 vznikala vitráž Pták s třešní pro hotel Zlatý lev v Liberci. Do vstupní části budovy podniku zahraničního obchodu Jablonex v Jablonci nad Nisou, postavené v letech 1959–1961, navrhli vitráž Oheň a sklo. Mezi nejvýznamnější realizace patří skleněné objekty Spad meteoritů v interiéru hotelu a televizního vysílače Ještěd v Liberci (1971–73). Pro obřadní síň jablonecké radnice, budované na začátku 70. let dvacátého století, byly určeny vitráže a světelné plastiky. Zůstává však smutnou skutečností, že se díla Libenského a Brychtové v Jablonci nad Nisou nedochovala.
Je výjimečné, jestliže se dvě tak výrazné tvůrčí osobnosti dokážou spojit a po dlouhý čas tvořit v jednotě a souladu. Vzájemně se respektovat, doplňovat a inspirovat se, v dialogu tříbit své názory a společně se posouvat vpřed.
V tvůrčí dvojici byla Jaroslava Brychtová tou méně nápadnou, udržovala si jistý přiměřený odstup a moudrý nadhled. Nechala veřejnou slávu více dopadat na svého partnera. Ten byl obvykle středem pozornosti, protože byl velmi komunikativní, otevřený a přátelský.
Jaroslava Brychtová patřila do generace, v níž uměleckým osobnostem nechyběly hluboké znalosti, široký rozhled, pracovitost, skromnost a respekt k řemeslu, úcta k tradici i pokora k oboru, jemuž se věnovali. Měl jsem možnost se s ní několikrát setkat, ale až nyní, s odstupem let, dokážu dobře docenit význam těchto setkání.
V roce 1996 jsem vedl poměrně obsáhlý rozhovor se Stanislavem Libenským v ateliéru Brychtovy vily v Železném Brodě. Pan profesor vyprávěl s velkým zaujetím a občas se nechal unést nějakou myšlenkou, která jej vnitřně zaujala. Jaroslava Brychtová seděla klidně u stolu a jen občas doplnila nějaký údaj a upřesnila čas určité události. Až později jsem si uvědomil, že ten rozhovor jsem měl vést s oběma výtvarníky. Že jí ta jednostrannost mohla právem mrzet.
V rozhovoru Stanislav Libenský připomenul, jak se spolupráce dvou výtvarníků zrodila. „Po příchodu do Brodu jsem jednou nakreslil Misku – hlavu, ale chyběla mi představa, jak by se dala prakticky udělat. Jaroslava přišla do školy, uviděla tu kresbu, a řekla: ...pane řediteli, mohla bych to zkusit vymodelovat? Souhlasil jsem. Ona to vymodelovala, splňovalo to absolutně mé představy, a od této chvíle jsme spolupracovali.“
V roce 2002 se měla konat v Městské galerii MY v Jablonci nad Nisou výstava kreseb Stanislava Libenského. Krátce před jejím zahájením pan profesor zemřel. Očekával jsem, že Jaroslava Brychtová výstavu z pochopitelných důvodů zruší, ale nestalo se tak. Vždyť tolik lidí se na výstavu upřímně těšilo! A ona věděla, že pozemský život jednou skončí, ale život výtvarného umělce díky dílu, které vytvořil, pokračuje dál.
Když jsem psal tuto vzpomínku, všiml jsem si symboliky, kterou v sobě nesou roky úmrtí obou sklářských osobností. Každý bude symbolický význam obsažených číslic chápat po svém. Pro mě je to vzkaz, že patří neoddělitelně k sobě. Nyní – ve sklářském nebi – jako nesmrtelné legendy a věčný symbol úspěchů českého sklářského výtvarnictví.
Jan Strnad
