Jablonecká gymnastka TJ Bižuterie Daniela Polívková ukončila svoji bohatou sportovní kariéru na podzim loňského roku ve svých sedmadvaceti letech, a to na domácí palubovce městské sportovní haly, kde vybojovala zlatou medaili v závodech žen.
Jablonecká rodačka, která vystudovala Gymnázium F. X. Šaldy v Liberci a překladatelství aj–čj na vysoké škole v Žitavě, se moderní gymnastice věnuje od útlého dětsví. „Moje maminka vede oddíl moderní gymnastiky již dlouhá léta a z vyprávění vím, že jsem v tělocvičně v podstatě vyrostla. K moderní gymnastice mě přivedla právě ona a už v pěti letech jsem byla na svých prvních závodech. Ze začátku to byla spíš povinnost, ale s věkem postupně přišly i radost s láskou,“ vzpomíná na začátky své sportovní kariéry Daniela Polívková.
Gymnastika ji učarovala především tím, že prezentuje sama za sebe. „Když jsem vstoupila na závodní plochu, všechny pohledy v tu chvíli patřily jen mně a bylo jen na mně, co ve své sestavě předvedu. Tento pocit mně učaroval asi nejvíce,“ prozrazuje gymnastka.
Ta za svoji, v gymnastice neobvykle dlouhou sportovní kariéru dosáhla řady úspěchů, ale nejvíce si cení dvou z nich. „Ten první byl, že jsem se dokázala vrátit na závodní plochu po pěti letech, kdy jsem měla zdravotní problémy. A ten druhý je samozřejmě moje vítězství. Nikdy jsem nebyla typ, co by chtěl vyhrávat, ale tohle beru jako odměnu za všechna ta léta strávená v tělocvičně. Na pocity, které jsem měla, když jsem vystoupila na nejvyšší stupínek, kde mi zlatou medaili předala moje maminka, nikdy nezapomenu,“ neskrývá dojetí Polívková.
Gymnastika má své kouzlo, ale bez disciplíny a píle nelze dosáhnout žádných cílů. Těžké je naučit se ovládat náčiní. „Žádné vyhození mi nešlo hned od první chvíle, chtělo to cvik a neustálé opakování, dokud jsem to neměla v ruce. Ani rozsah pohybů nezískáte hned. A právě tímto mě obohatila gymnastika do života, nic nejde jen tak lusknutím prstu, hlavní je to nevzdat,“ tvrdí sportovkyně, která u svého milovaného sportu vydržela mnoho let. „Většina děvčat končí mnohem dříve, a to především kvůli studiu. Já měla to štěstí, že jsem na vysokou školu dojížděla do nedaleké Žitavy, takže jsem se mohla tréninků naplno zúčastňovat. Ani moje zaměstnání mi v tom nijak nebránilo, i proto jsem u gymnastiky vydržela tak dlouho,“ tvrdí Polívková. Ta se s kariérou rozloučila na domácí palubovce na 24. ročníku Jabloneckého poháru, který vyhrála, když porazila věkově mnohem mladší ženy. Gymnastice ale nedává definitivní sbohem.
„Už pár let jsem vedle závodnice také trenérkou a rozhodčí, gymnastika do mého života zkrátka patří,“ uvědomuje si závodnice, jež kráčí ve šlépějích své mámy. „Chtěla bych, aby moje svěřenkyně byly hlavně kamarádky, aby gymnastiku dělaly s radostí a byly úspěšné. Přála bych si vychovat někoho, ať už to bude dcera nebo závodnice, kdo by tento sport miloval stejně jako já a chtěl by k němu vést další děvčata,“ přeje si Daniela Polívková.
