Jak se dělá mincovna (9. část)

Slavnostní otevření mincovny bylo na spadnutí. Kde hledat zkušenosti a inspiraci, aby vše proběhlo opravdu důstojně? Tím správným místem byla opět ČNB a ředitel sekretariátu guvernéra Roman Leszczynski. Opravdu vzdělaný pán s vizáží a chováním anglického džentlmena mi poradil, co by se mělo pro hladký průběh chystané události udělat. Slíbil mi, že bude informovat guvernéra Josefa Tošovského a pokusí se zajistit účast prezidenta Václava Havla. Myšlenka naprosto úžasná. 

Druhým člověkem, který mi hodně pomohl, byl ředitel tiskového odboru ČNB. Mediálně velmi zkušený Martin Švehla se v branži perfektně vyznal a měl pochopení. Bylo zcela zřejmé, že otevření České mincovny je událostí, která svým významem přesáhne ČR a dotkne se okolních států střední Evropy.

Začali jsme pracovat na podrobném scénáři celé akce naplánované na 1. července 1993.

Připravili jsme seznam hostů a oficiální pozvánky podepsané generálním ředitelem Bižuterie, na nichž nechybělo, že k otevření dojde za účasti prezidenta republiky a guvernéra centrální banky. To mělo váhu nejen u nás, ale i v zahraničí, kam jsme pozvánky zaslali v anglické verzi.

Mimořádnou péči jsme věnovali výběru VIP hostů. ČNB si vzala na starosti oblast vysoké politiky včetně prezidenta. Ostatní bylo na generálním řediteli a na mně. Samozřejmě jsme pozvali delegace z mincoven, které jsme dosud navštívili, tedy Vídeň, Hamburk a Berlín. Diskuze se rozpoutala u Kremnice, ti nás nepřijali na konzultace při získávání prvotních informací. Nakonec zvítězila zdravá úvaha, že pozvánku do Kremnice pošleme a uvidíme. Pozvat delegaci od Gräbenerů bylo samozřejmé, ti se už prakticky pozvali, když nás zkoušeli, jak moc stojíme o včasné dodání lisů. I pro pány z Deutsche Nickel to byla prestižní událost a svoji účast s námi dohodli dávno předem.

Pozvali jsme také ing. Geržu z CaC, ing. Wachtla z Transakty, ředitele jablonecké Komerční banky ing. Maturu a bývalého předsedu České národní rady Jaroslava Šafaříka, jabloneckého politika, kterého jsem osobně velmi dobře znal. Pochopitelně jsme nezapomněli na starostu města Jiřího Čeřovského.

Prezident Havel na zahájení nakonec nepřijel, neboť měl naléhavé státní povinnosti. Na pozvánce ale zůstal.

Vybrat firmu, která bude zajišťovat pohoštění, nebylo vůbec složité. V té době nebyl v širokém okolí lepší kuchař a restauratér než Jaroslav Jindříšek. Mojí nabídkou byl nadšený a hýřil nápady. Dohodli jsme se na rámcových cenách a nutném časovém programu. Ujasnili jsme si, že oběd bude v podnikovém klubu a odpolední raut v závodní jídelně, večerní banket pak v jeho hotelu Krásný na Bramberku. Tam také byly zajištěny noclehy pro hosty z ČNB včetně guvernéra.

Poslední dny před otevřením jsem pracoval více jak 12 hodin denně a prožíval jsem mimořádnou euforii. Nepřipouštěl jsem si, že se něco nepodaří, a nebyl jsem sám. Sekretářka Anička mi pomáhala, abych na něco nezapomněl, a průběžně podávala informace o tom, kdo potvrdil účast. Kolegové Vítek a Pazour dolaďovali v provoze poslední detaily, aby byla mincovna v plném lesku a z lisů padaly nové padesátníky s letopočtem 1993 a se značkou „b“ s korunkou.

Moje manželka Dagmar nekompromisně trvala na tom, že musím mít nové šaty a pořídila mi velmi pěkný, modrofialový oblek a kravatu. Ne, že bych v roli náměstka generálního ředitele chodil nepřiměřeně oblečen, ale tak významnou událost jsem opravdu musel absolvovat v novém. Instinkt mé ženy mě nezklamal.

Už od dob zkoušek na vysoké škole vím, že když se dobře vyspím, mám úspěšný den a není překážka, kterou bych nepřekonal. Nejinak tomu bylo 1. července 1993. Ráno jsem se cítil skvěle a nový oblek mi ještě zvýšil sebevědomí a odhodlání, že vše dobře dopadne.

Den začal v 9 hodin tiskovou konferencí. Účast novinářů byla značná a podnikový klub málem nestačil. Televize, rozhlas i tisk správně vnímaly mimořádnou událost. Z celé tiskovky mi dodneška utkvěla odpověď dr. Surgy na dotaz, které období je pro mincovnu nejtěžší. S úsměvem řekl: „Pro mincovnu je nejtěžších prvních 100 roků, pak už to jde samo.“ Když se někdy později zrovna moc nedařilo, připomínal jsem si, kolik generací mincovníků ještě musí pracovat, než to půjde samo.

Od 11 hodin se začali scházet zahraniční hosté a čekalo se na příjezd guvernéra a ministra Dlouhého. Mezi hosty mě zaujala skupinka neznámých lidí, šel jsem je přivítat. Mluvili slovensky. Byl to ředitel Marian Paučo z Kremnice se dvěma náměstky. Nebyl čas na vysvětlování, byli jsme oba rádi, že bariéra nedůvěry je překonána a oni udělali první vstřícný krok. Bylo patrné, že jsou trochu nesví, ale zároveň zvědaví, co bratři Češi vybudovali.

Oběd se vydařil, pan Jindříšek vařil výborně a slečny z hotelové školy při obsluze nezklamaly. Nálada byla skvělá, naši hosté se navzájem dobře znali, neboť se ředitelé mincoven s výrobci strojů a dodavateli polotovarů každoročně setkávají na konferencích. To jsme ale tenkrát ještě nevěděli a bylo nám divné, že jejich vzájemná komunikace je tak bezprostřední.

V 15 hodin se na rampě před mincovnou sešlo více jak 120 lidí. Slavnostní projevy měli pronést guvernér Tošovský, ministr Dlouhý a generální ředitel Jotov. Ten si na řeči moc nepotrpěl, a proto se omezil na krátkou zdravici a přivítání hostů. Hlavní projev přednesl guvernér národní banky. Mluvil spatra a bylo cítit, že si dává na svých slovech opravdu záležet. Vyzdvihl historický význam otevření novodobé mincovny v Čechách. Neopomněl zdůraznit, že je to poprvé v dějinách českého státu, kdy je mincovna umístěna v severních Čechách, v sousedství německých a polských hranic. Jeho slova pro nás byla odměnou za námahu a úsilí, které jsme dosud vynaložili. Projev ministra Dlouhého byl méně patetický a vyjadřoval názory mladého politika. Zdůraznil podnikavost a výborný nápad bižuterních manažerů vybudovat novou mincovnu bez podpory státu. Neopomněl uvést, jak nový demokratický systém chce rozvíjet hospodářskou prosperitu právě vzniklé samostatné České republiky.

Po projevech následovalo slavnostní přestřižení pásky v podobě naší národní trikolory. Kus té stuhy mám dodnes. Fotoaparáty cvakaly, kamery točily a všichni poprvé vkročili do zbrusu nové ražebny mincí. Hlavní hosty provázel ředitel Jotov a odborný výklad poskytovali Vítek s Pazourem. Zůstal jsem stranou a byl jsem šťastný. Pozoroval jsem údiv hostů, kteří ten historický okamžik vnímali každý po svém. Mnohý se snažil na sebe nějak upozornit a zdůraznit své zásluhy. V té chvíli mi v hlavě zněla slova zkušeného matadora W. Franka: „Úspěch má mnoho otců, neúspěch žádného, ten se musí nějak nalézt.“

Následný raut v závodní jídelně byl gurmánským koncertem a po něm všichni obdrželi pamětní medaili k otevření mincovny a první sadu oběžných mincí ČR s ročníkem 1993. Sada byla sestavena z mincí, které byly raženy ve Vinnipegu (1, 2 a 5 Kč) a v Hamburku – zbývající nominály (10, 20 a 50 haléřů, 10, 20 a 50 Kč).

Na závěrečný banket v hotelu Krásný jsme pozvali vybranou skupinu zahraničních hostů, pracovníků ČNB a některých manažerů Bižuterie. Hosté nešetřili slovy chvály a pan Jindříšek své umění zvládl opět mistrovsky. Po večeři mě ke svému stolu pozval guvernér Tošovský. Velice jsem si považoval, když mi zdůraznil, že si vedení národní banky dobře uvědomuje, kdo má hlavní zásluhu na vzniku nové mincovny. Děkoval mi a slíbil, že v případě potřeby se na něho mohu obrátit a svoji pomoc mi neodmítne. Bylo příjemné mít slovo guvernéra v záloze.

V pátek 2. července, když všechny návštěvy opustily Jablonec, jsem přišel domů opravdu vyčerpán. V pět odpoledne jsem usnul a vstával jsem až v sobotu navečer. Dosud jsem podobnou potřebu spánku nepoznal.

Jan Vízek, bývalý ředitel České mincovny