Milan Kouřil - Život beru s pokorou a nestavím vzdušné zámky

Milan Kouřil se narodil roku 1969 v Jablonci, je absolventem Střední ekonomické školy v Jablonci a VŠE v Praze – obor Ekonomika zahraničního obchodu. Od roku 1992 pracoval jako auditor bank pro společnost KPMGČR. V letech 1995–2000 se věnoval zahraničním afilacím v Preciose, a. s., poté vedl obchodní oddělení v Preciosa Figurky, s. r. o. (dnešní Preciosa Beauty, s. r. o.). Po osmi letech přešel do fy Sekyra Group, a. s. Od roku 2012 do 2018 se jako OSVČ zaměřil na obchodní a finanční projekty. Od roku 2018 působil v pozici Director for Eastern Markets (ředitel pro východní trhy) ve firmě Pivovar Svijany, a. s. Největším koníčkem je sport, zejména tenis. Je držitelem tenisové trenérské licence II. třídy. Je rozvedený, má tři dcery. Zastupitelem města je od roku 2014 (kandidoval za ANO 2011), od roku 2016 zastupitel Libereckého kraje. Od září 2019 pracuje jako náměstek primátora pro ekonomiku a majetek.

Proč jste se rozhodl vstoupit do komunální politiky?

Jsem jeden ze studentů, kteří prožili 17. listopad. Tehdy jsem studoval VŠ ekonomickou v Praze a v předních řadách pochodoval Národní třídou. Nepředpokládal jsem však, že se někdy budu do politiky zapojovat, kariéra se ubírala jinou cestou, pohltil mě zahraniční obchod a svět finančního řízení. Vychovával jsem novou generaci, ale postupem času jsem patřil mezi ty, kteří nebyli spokojeni s hospodařením ve veřejném prostoru, zejména v letech 2000–2010. Nespokojenost ve mně doutnala, ale nebyl prostor, ve kterém bych se zapojil. Žádná strana ani uskupení do té doby kandidující nebyly můj šálek kávy. Vznik Hnutí ANO 2011, které řídil člověk vycházející z byznysu, rozumějící řízení a hospodaření, byť je pro mnohé rozporuplnou osobou, jsem hodnotil pozitivně a v roce 2014 za něj poprvé kandidoval do zastupitelstva města. Do politiky jsem šel s vizí zlepšit hospodaření a rozvoj města a podílet se na jeho budování tak, abychom další generaci předali rozvíjející se město v dobré kondici, o které by mohli pečovat dál. Chtěl jsem se účastnit aktivně ozdravného procesu a převzít spoluzodpovědnost za další politický a ekonomický vývoj v naší krásné zemi.

Čemu se v komunální politice věnujete?

V Jablonci to byly a jsou dvě oblasti, ke kterým mám blízko a jimž se věnuji. Jsou to finance, ekonomika města a sport a jeho podpora a financování. Po vstupu do krajské politiky jsem své politické portfolio rozšířil o dopravu ve městě a v kraji.

Ke sportu máte blízko, kdo vás k němu přivedl?

Od malička jsem chodil na fotbal, tatínek i oba dědové byli příznivci fotbalu. Dědeček František Kracík byl vedoucí družstva A týmu na zač. 60 let a tento tým v r. 1963 postoupil do druhé ligy. Druhý děda, Jaroslav Kouřil, byl místní legendární fotbalový rozhodčí. Tatínek hrával za Jablonec a byl a je velký kamarád jablonecké fotbalové ikony Rudy Svobody.

Vy jste ale fotbal nehrál.

Táta byl na vojně v Dukle Žatec, kde „přišel“ o obě kolena. Fotbal přestal hrát a začal se stolním tenisem a tenisem. Začal mě brát s sebou a když jsem v roce 1975 šel do první třídy přihlásil mě do tenisové školičky. Tam jsem se postupně zlepšoval a v roce 1983 jsem v celostátním žebříčku tehdejšího Československa skončil na děleném prvním místě s Martinem Koryčánkem z Přerova. Na Mistrovství Československa mladšího dorostu v Šumperku v roce 1985 jsem byl nasazený jako jednička. Jezdili jsme po turnajích i do zahraničí, ale na rozdíl od některých mých spoluhráčů mé kroky nesměřovaly do světového tenisu, ale upřednostnil jsem studia. Bylo to i tím, že přechod z žákovské kategorie do vrcholového střediska nevyšel a přednost tehdy dostali hráči tenisových bašt z Přerova a Prahy. Mým největším zážitkem z té doby byl Davis cup v Praze, na kterém jsem sbíral míčky spolu s Petrem Kordou a Cyrilem Sukem Ivanovi Lendlovi a Tomášovi Šmídovi. I když jsem dál nehrál na celostátní úrovni, tenisu jsem zůstal věrný a kromě hraní ho i trénuji.

Co ovlivnilo výběr střední školy?

Určitě moje tenisová kariéra. Reprezentoval jsem Československo v zahraničí, jezdili jsme zejména do Rakouska a Francie a poznal jsem, že bez cizích jazyků to nejde. Proto, když přišlo rozhodnutí, na jakou střední školu – volba byla jasná. Zahraniční obchod, neboť tam se učilo několik jazyků: Vybral jsem si angličtinu a španělštinu. Studium vysoké školy navazovalo, ekonomická fakulta skloubila oblíbené předměty jazyk a ekonomiku a vize byla zahraniční obchod, který dříve obhospodařovaly regionální firmy Jablonex a Skloexport.

Revoluce plány zamotala?

Dokonale, do té doby jsme studovali účetnictví v socialistickém podniku a po 17. listopadu účetnictví v kapitalistické firmě. Díky studiu jazyků a ekonomiky se o nás zajímaly firmy, které přicházely a učily nás, jak se chovat v tržním hospodářství. Mě oslovila auditorská společnost, tehdejší jednička na trhu, KPMG, k čemuž přispěla i moje dobrá angličtina. Díky tomu jsem se podílel na auditech velkých bank, poznal jsem bankovnictví, které se u nás také nově rodilo, nahlédl jsem pod pokličku velkých průmyslových podniků. To byly zkušenosti k nezaplacení, hodně jsme cestovali. Poté přišla zajímavá nabídka v Preciose a časem jsem chtěl více času věnovat dcerám a začal podnikat. Když byly holky větší, vrátil jsem se k tomu, co mě baví a pro Pivovar Svijany jsem začal zajišťovat východní trhy.

Loni na podzim jste usedl na radnici, máte stále čas na rodinu?

Snažím se čas najít, byť to mnohdy není snadné. Práce na radnici i v zastupitelstvu kraje je náročná, tedy pokud ji chce člověk dělat poctivě. S mladší dcerou chodím dvakrát v týdnu na tréninky, doprovázím ji na utkání. Když čas dovolí, rád si s partou zahraju tenis nebo jdu na kolo, v zimě na běžky, třikrát jsem si vyzkoušel i Jizerskou padesátku. Rád chodím běhat, v lese si úžasně vyčistím hlavu a tělo je pak schopno lepších výkonů.

Jaký je Milan Kouřil?

Jsem cílevědomý a mám tah na branku. Zajímají mě výsledky, to mám z tenisu, kde jsem byl na kurtu sám a musel jsem také sám vše vybojovat. Už táta a dědové říkávali: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Výsledky jsem měl vydřené a píle, vůle a cílevědomost mě provází životem – ve sportu i práci, nejsem sólista, jsem týmový hráč. Člověk musí vše dělat s radostí a stejně, jako mi nevadilo hrát tenis deset hodin, nevadí mi dlouho pracovat. Život beru s pokorou a nestavím vzdušné zámky. Vždy stojím nohama na zemi, snažím se být slušný a umět nacházet kompromis.

Jiří Endler