Ludmila Rellichová - Tanec je životní filosofie
Tanec vás provází takřka celým životem, kde se zrodila láska k tanci?
Měla jsem štěstí, že jsem se potkala s úžasnými lidmi, kteří mě hned na počátku otevřeli dveře do světa, kde tanec je životní filosofií, nikoli pouhým estetickým pohybem. Tanec by měl být pojítkem mezi myšlenkami tanečníka a jeho přirozeným kultivovaným pohybovým výrazem. Mou první učitelkou byla Hana Pivcová, žákyně Jarmily Jeřábkové. U ní jsem se setkala s možností osobitého tanečního projevu, improvizací a tvořivostí. S přibývajícím věkem jsem přišla do styku s jazzem a modernou, a to u špiček současného tance té doby Franka Towena, Jana Hartmana, Jiřího Rebce a dalších. Vzhledem k tomu, že jsem navštěvovala ZŠ s rozšířenou výukou jazyků a estetickou výchovou, získala jsem cenné základy z výtvarného, hudebního i dramatického oboru. Hrála jsem amatérské divadlo. Velkou taneční zkušenost jsem získala jako členka tehdejšího špičkového souboru Julia Fučíka.
Tance jste musela na chvíli zanechat, proč?
Rodinné důvody mě na čas odvedly od všech zájmů, velmi rychle jsem se musela vyrovnat s těžkou životní situací, vdala se a přestěhovala do Rychnova, kde jsem vychovávala svou sestru a narodila se mi dcera. Tanec mi tehdy moc chyběl.
Kdy jste se rozhodla založit vlastní taneční školu?
Založila jsem soubor rytmiky pod TJ Spartak Rychnov a v roce 1998 vzniklo Taneční studio Magdaléna. Začala jsem vyučovat pohybovou a taneční výchovu, prohlubovala své taneční vzdělání v kurzech NIPOS-ARTAMA, na Duncan konzervatoři a posléze na PF UK Praha obor učitelství pro ZUŠ a konzervatoře pod odborným vedením Evy Blažíčkové, která je mým vzorem.
Kde jste se inspirovala?
Absolvovala jsem mnoho stáží zaměřených na současnou taneční techniku a techniku japonského divadla Butó. Vzdělání tanečního pedagoga nikdy nekončí. Výsledky mé práce jsou uváděny na celostátních přehlídkách tanečních i divadelních. Nedávno se mi dostalo ocenění, kterého si velmi vážím. Při 50. ročníku přehlídky dětského scénického tance jsem dostala zvláštní cenu MK ČR za mimořádnou pedagogickou práci, taneční tvorbu a dlouhodobé výrazné výsledky v oblasti tvořivé taneční výchovy dětí.
Kolik tanečníků jste vychovala?
Nespočet. Začínají ve čtyřech – pěti letech a většinou vydrží do dospělosti. Z mnoha jsou mí přátelé, pomáhají ve studiu, vrací se. A z toho mám velkou radost, že i pro ně se stal tanec životní filosofií, či vysněnou profesí. Pokračují v mé cestě a posouvají ji dál. Pracují vedle mne pedagogicky a choreograficky. Má dcera Magdaléna Pupik Rellichová vystudovala HAMU Praha, obor nonverbální divadlo, dnes je úspěšná výkonná umělkyně, choreografka, režisérka, pedagožka, stejně jako Anna Benháková a Marie Herderová, absolventky konzervatoře Duncan centre Praha, tanečnice, choreografky a pedagožky. Jsem na ně pyšná.
Jak byste scénický tanec přiblížila lidem?
Naše představení se vyznačují originálními náměty a osobitým zpracováním, kultivovaným projevem, hudebností, výtvarnými nápady a vkusem. Současný tanec je syntézou uměleckých oborů. Pohybové a taneční divadlo je postaveno na kombinaci alternativních směrů, jako je fyzické divadlo, pantomima, současný tanec, práce s loutkou, hlasem atd. To vyžaduje kvalitní taneční techniku, zájem o literaturu a výtvarné umění. Tanec úzce souvisí s hudbou, moji žáci na jevišti používají slovo i zpěv, hrají na hudební nástroje. Mám ráda přesahy, otevřenost a barevnost dnešního tanečního divadla. A dělení tance na klasický, současný, lidový a další je hloupost. Tanec je dobrý, nebo špatný.
Přehlídka Tanec srdcem slaví jubileum, kolikáté?
Dvacet let – podvacáté se bude letos konat Tanec srdcem za zcela zvláštních podmínek, ale doufáme všichni, že proběhne. V tuto chvíli komunikuji s kolegyněmi a všechny se těšíme na setkání jako každý rok, letos po té dlouhé izolaci nějak víc. Velmi si cením hezkých vztahů tanečníků a divadelníků v Libereckém kraji. Mezi námi je úcta a velká pokora k práci druhých. A to není v dnešní době samozřejmost.
Co pro vás tanec znamená?
Taneční výchova u nás má bohaté historické kořeny. Isadora Duncan, americká tanečnice, která spatřovala v tanci způsob sdělení emocí, tužeb a přání, předala svůj odkaz jako jediné na světě české tanečnici, choreografce a pedagožce Jarmile Jeřábkové. Česká republika má tak jediná na světě materiály metodické i umělecké, které se staly základem pro vytvoření metodiky taneční výchovy pro děti.
Jako pokračovatelka odkazu Jarmily Jeřábkové se snažím dál předávat svým žákům lásku k tanci a udržovat tradici taneční výchovy u nás jako velké kulturní hodnoty. S tím úzce souvisí česká hudební kultura, která patří mezi pět nejvýznamnějších na světě. A samozřejmě česká literatura, poezie, kterou mám moc ráda. Tanec mi umožňuje tyto své lásky předávat další generaci. Naučit je přemýšlet o kultuře a hovořit o ní.
Jiří Endler
