Malíři a sochaři za katedrou
Odborná škola byla pro potřeby místního průmyslu založena v roce 1880. Škola časem sehrála významnou roli v hospodářském a společenském vývoji města. Připravovala pracovníky schopné vykonávat náročnější profese, zejména takové, u nichž se nebylo možné obejít bez kreslířských a modelérských znalostí a dovedností. Brzy začala být uměleckoprůmyslově zaměřená škola také významnou kulturní institucí. V tomto ohledu měla v minulosti ve městě a regionu vždy výjimečné postavení.
Vedení obce si bylo významu uměleckoprůmyslové školy většinou dobře vědomo. Proto byla při důležitých událostech pověřována reprezentací města a její představitelé patřili k místní společenské elitě. Když v roce 1906 zavítal do Jablonce nad Nisou císař František Josef I., škola byla jedním z nemnoha míst, která navštívil. Tak tomu bylo i při jiných významných událostech. Společensky sehrávala podobnou roli, jakou mají v jiných městech vysoké školy. Jablonecká uměleckoprůmyslová škola nebyla po většinu své existence běžným výchovně vzdělávacím zařízením. Připravovala na budoucí povolání osobnosti schopné tvůrčí práce v různých uměleckořemeslných oborech, a tomu byla uzpůsobena i její organizace a způsob výuky. V čele školy stály obvykle výrazné osobnosti, a to i v dobách, kdy společenské poměry nebyly umělecky zaměřenému vzdělávání nakloněny. Velká míra tvůrčí svobody byla na škole zachována i tehdy, když společnosti vládly autoritářské režimy.
Úroveň školy ovlivňoval osvícený ředitel, který si do učitelského sboru vybíral schopné pedagogy. V těch vývojově nejšťastnějších obdobích působily na škole opravdové tvůrčí osobnosti, což se odráželo v kvalitě výchovně vzdělávací instituce a úrovni jejích absolventů. Dbalo se na to, aby pedagog byl skutečným vzorem a odborníkem ve svém oboru, aby se udržoval na vysoké profesní úrovni. U učitelů výtvarných předmětů byla jistým zrcadlem jejich schopností také volná malířská nebo sochařská tvorba.
V dějinách školy najdeme v učitelském sboru význačné malíře, sochaře či grafiky s nejlepším akademickým školením. Byli členy profesních organizací i uměleckých skupin, účastnili se kolektivních výstav, byli spojnicí mezi školou a aktuálním směřováním umělecké tvorby. Dokázali nadchnout své studenty pro daný obor a ty talentované připravit na další studium a budoucí profesi.
V počátečním období se na škole kladl důraz na modelérskou přípravu. Ne náhodou tak na škole začínalo svoji odbornou přípravu několik budoucích významných evropských medailérů (L. Hujer, O. Španiel, A. Hartig, R. Placht). Z dlouhé řady výtvarných pedagogů nejstarších období existence školy je třeba připomenout malíře Dominika Brosicka. Na škole působil od roku 1908 do roku 1934 a jeho zásluhou se z řady absolventů školy stali význační malíři a grafici. Velký důraz na tvůrčí svobodu byl uplatňován v meziválečné době za ředitele Wilhelma Schmidta, kdy se ambicí školy stalo být rovnocenným protějškem pražské Uměleckoprůmyslové školy a nabízet obdobně širokou škálu oborů zejména pro zájemce z německojazyčných pohraničních oblastí. V tomto směru je třeba vyzdvihnout působení malíře a grafika Richarda Fleissnera či malíře Karla Maye.
Po nuceném odchodu německočeských pedagogů se do poválečné obnovy školy zapojili s velkou dávkou entuziasmu výtvarníci, kteří zamířili do pohraničí z různých působišť – Josef Durych z Turnova, Viktor Vorlíček z jihu Čech, Václav Pokorný z Prahy. Poválečné nadšení vtělené i do obnovy školy vydrželo jen několik roků. I zde přinesl neblahé změny Únor 1948. Události, které po něm následovaly, uvrhly školu do mnohaleté existenční nejistoty.
I v době, kdy škola nezažívala nejlepší časy, zde působili výtvarníci, kteří se věnovali volné malířské tvorbě (Vladimír Čeřovský). V 80. letech nastoupilo na školu několik mladých absolventů vysokých výtvarných škol – Zbyněk Kubánek, Zuzana Loukotová Kadlecová, Zdeněk Krédl či Vladimír Komňacký.
Obnova školy jako samostatné instituce a renesance jejího původního poslání nastala na začátku 90. let dvacátého století za působení ředitele Jiřího Dostála.
V té době se na škole objevila v pedagogickém sboru řada významných výtvarníků z jabloneckého a libereckého regionu (Jiří Nepasický, Jan Vančura, Jan Lukáš, Václav Benda, Tomáš Plesl). Škola začala mít úroveň srovnatelnou s meziválečným obdobím, byla rozšířena o samostatnou vyšší odbornou školu zaměřenou na medailérskou tvorbu.
Spojitost mezi kvalitou pedagoga a jeho vlastní volnou tvorbou je nesporná. Nelze ale nevzpomenout na učitele, kteří ambice v oblasti volné tvorby neměli a soustředili se téměř výhradně na práci ve škole. V poslední době byl takovou osobností sochař Jiří Koňák.
Výstava Malíři a sochaři za katedrou, pořádaná v Městské galerii MY od 10. září, nepodává žádný vyčerpávající přehled volné tvorby pedagogů jablonecké uměleckoprůmyslové školy. Představuje několik vybraných tvůrčích osobností z poslední doby a prezentuje ukázky jejich malířské a sochařské práce. Jedná se o ty, kdo se věnují dlouhodobě a systematicky malířské, grafické a sochařské tvorbě, autory žijící i ty, jejichž dílo se již uzavřelo.
V minulosti se výročí založení jablonecké uměleckoprůmyslové školy stávalo příležitostí uspořádat obsažné výstavy, které podávaly přehledný obraz jejího vývoje. Doufejme, že v budoucnu se takové výstavy opět dočkáme, a připomeneme si tak výjimečné postavení školy v kulturních dějinách města.
(MGMY)
