Lucie Šmahelová Černá - Pandemie nám pomohla zklidnit tempo
Dětství jste částečně prožila v Japonsku, jaké to bylo?
Tatínek pracoval v podniku zahraničního obchodu Jablonex. Když jsem byla malá, byl vyslán do Japonska. Bylo to v přelomových letech před a po sametové revoluci. Žili jsme tam čtyři roky, navštěvovala jsem tam mateřskou školu a absolvovala první tři roky ZŠ. Pro mě to bylo období štěstí, což se odvíjelo od faktu, že šťastní byli moji rodiče. Neměla jsme problém komunikovat s místními dětmi, byť jsem jako plavovláska mezi nimi působila velmi exoticky. Maminka byla společenská a stýkali jsme se nejen s Japonci, ale i s mnoha dalšími lidmi jiných národností, kteří kolem nás žili. S některými kamarádkami jsem dodnes ve spojení.
Jaký byl návrat do Jablonce?
Jako dítě jsem vnímala nejvíce to, že v Japonsku jsou k sobě lidé velice milí a vstřícní, bez ohledu na věk a společenské postavení. Návrat? To byl pak kulturní šok. Plně jsem vnímala negativa české povahy, a to snad na každém kroku. Já se ale na rozdíl od zbytku rodiny, který je, řekla bych, internacionální, vždy ráda do Jablonce vracela. Jsem takový místní patriot. Nedovedu si už příliš představit, že bych měla žít někde jinde.
Proč jste se vydala na dráhu psycholožky?
Cesta k mému povolání nebyla přímá. Studovala jsem na gymnáziu se skvělými spolužáky. Když jsem se rozhodovala, kam půjdu, neměla jsem o své budoucnosti jasnou představu. Vybrala jsem si nejprve vysokou školu ekonomickou, tedy obor, pro který jsem měla nějaké znalostní předpoklady, ale během prvního roku jsem zjistila, že to není pro mě. V té době jsem chodila na různé brigády do sociálních služeb, do školy jako družinářka nebo do dětských domovů jako dobrovolná vychovatelka. Zjistila jsem, že mě zajímají lidé, děti, vztahy, že mi nejsou lhostejné jejich potíže a že jim ze své pozice nemohu tolik pomoci. Pak to byl už jen krůček k rozhodnutí pro studium psychologie.
Kdy vás napadlo poskytovat poradenství?
Po škole se mi narodila první dcera, pak druhá. Musím říci, že mateřství vnímám jako jednu z největších škol pro moji práci. Holky vyrůstaly, já pracovala jako psycholožka a terapeutka EEG Biofeedbacku v základní a mateřské škole. Později jsem se rozhodla otevřít soukromou praxi v Brně, následně v Ústí nad Orlicí, kde jsem nějaký čas žila, a nakonec v Jablonci.
Čemu se ve své praxi věnujete?
Věnuji se psychologickému poradenství pro děti, dospělé, páry a rodiny. Dělám i skupinová psychoterapeutická setkání. Také provozuji EEG Biofeedback, což je trénink mozku, který slouží například ke zlepšení koncentrace, učení či pomáhá k dlouhodobému snižování stresu.
Jak se na vaší práci projevila pandemie?
Velmi. Nárůst lidí, volajících rodičů, seniorů i žen na mateřské dovolené významně vzrostl. Nejvíce problémů řešíme s dětmi, zejména s puberťáky a druhostupňovými. To, že nechodí do škol, se na nich citelně projevuje. Mnozí trpí depresemi, sebepoškozováním, anorexií a my s rodiči hledáme cestu, jak z toho ven.
Jak jim pomoci?
Je to složité v rámci různých nařízení a zákazů. Osobně doporučuji všem, aby své děti nezavírali do pomyslných klecí, aby jim umožnili styk s vrstevníky, samozřejmě v rámci nějakých pravidel. Aby dětem nebránili chodit ven, sportovat, setkávat se, byť v omezeném počtu. Děti napříč věkem sociální vztahy potřebují. Je dobré s nimi komunikovat o jejich potřebách, podpořit je v chození ven, pomoci jim vymyslet činnost. Podporovat děti je třeba v aktivitách, kterým se chtějí nebo plánovaly věnovat, např. online kurz kytary nebo španělštiny, sledování dokumentů o zemích, které by chtěly navštívit a podobně. Je také dobré si stanovit nějaký denní řád a rytmus. Definovat úkoly i radosti, které by chtěl člověk během dne splnit.
To se asi netýká jen dětí.
Týká se to nás všech. Složité to mají často jedináčci, ale třeba i mnohdy izolovaní senioři, či maminky na mateřské. Tíha doby kvůli již ročnímu trvání pandemie dopadá téměř na každého.
Kdy je vhodné navštívit psychologa?
Myslím, že každý by alespoň jednou ročně měl projít takovou malou nebo vetší sebereflexí, a to může udělat i bez psychologa. Zkrátka se zamyslet, položit si otázku, zda žiji v souladu sám se sebou a se svým vnitřním přesvědčením. Pokud ne, co mohu udělat pro změnu. Někdy může pomoci dobrý přítel, jindy člověk potřebuje průvodce, jiný náhled.
Jak zasáhla pandemie vás?
Mrzelo mne, že jsem své služby nemohla nabízet v době, kdy je lidi tak moc potřebovali. Na druhou stranu jsem to vzala jako dar trávit čas ještě více s dětmi, a ten si společně užíváme. Do té doby jsem žila v poměrně rychlém režimu, pandemie nám pomohla zklidnit tempo a utřídit si priority. Už se těším na všechny ty věci, které již přeci jen začaly chybět. Volejbal pro mne, kroužky pro děti, nebo obyčejná kavárna s kamarádkou. Nakonec nám třeba na nějakou dobu bude stačit úplně běžný život.
Jiří Endler
