Jana Blažková - Není to s námi vůbec zlé
Kdy jste se rozhodla být psycholožkou?
Období rozhodování o budoucím povolání jsem trochu odsunula studiem na Gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové. Tam mě oslovila psychologie poprvé a dost výrazně. V rámci studia to pro mě bylo srozumitelné a poutavé téma. Jsem člověk z podstaty velice společenský, ráda se obklopuji lidmi, poslouchám jejich příběhy, sdílím zkušenosti a přijde mi přirozené pomáhat. A fenomény, o nichž psychologie mluví, jsou zkrátka o lidech, o jejich starostech i radostech, hledání cest, zvládání krizí nebo osobním rozvoji. Začala jsem spolupracovat jako dobrovolník s Pedagogicko-psychologickou poradnou v HK, postupně jsem absolvovala několik sociálně psychologických výcviků. Měla jsem velikou podporu v mém okolí, psychologie se stala mou srdcovou záležitostí, a tak má další cesta byla zcela přirozená a jasná.
Co vás na vašem povolání nejvíce baví?
Pestrost. Každý člověk je jedinečný, každý má svůj příběh. I když se učíme o obecných zákonitostech, máme ověřené strategie a postupy, musíme přistupovat k lidem individuálně, být otevření, empatičtí a zároveň zodpovědní. Moje povolání je tak trochu každodenní výzva. Nikdy přesně nevím, co přijde.
I když je to mnohdy velice náročné a smutné, musím říct, že mám svou práci velmi ráda, jsem vděčná za příležitosti a kontakty, které mi přináší.
Velmi si vážím důvěry policistů našeho krajského ředitelství, spolupráce s kolegy v rámci IZS i širší sítě sociálních služeb v kraji. Naprosto největším oceněním pro mě je, když můžu vidět, jak člověk, kterého jsem potkala v nejtěžších chvílích jeho života, který mi dovolil ho chvíli doprovázet a pomoci mu, se i přes velké rány osudu vrací do života. To mi dobíjí baterky, to dává mé práci smysl.
Pracujete u Policie ČR a v Bílém kruhu bezpečí. V čem spočívá vaše práce?
Policejní psychologové na krajských ředitelstvích se věnují třem oblastem psychologických služeb. První oblast je psychodiagnostika, ta převážně zahrnuje psychologická vyšetření uchazečů o policejní práci, nebo např. testování pro potřeby výběrového řízení na konkrétní pozici. Druhou oblast tvoří psychologická péče o policisty, občanské zaměstnance a jejich rodinné příslušníky. Zde nabízíme, podporu, poradenství a případně terapii. Velkou část také tvoří podpora a péče o kolegy po náročných zákrocích, extrémních situacích, kterým jsou opakovaně vystavováni. Kromě psychologů zde působí také proškolení policisté v systému kolegiální podpory. Třetí oblasti říkáme podpora policejních činností. Sem patří např. spolupráce s kriminalisty při výsleších. Největší díl však připadá krizové intervenci. V policejním kontextu je to služba zaměřená na první psychickou pomoc obětem trestné činnosti nebo pozůstalým po obětech nebo také sebevražd. Jsem koordinátorkou týmu policejních krizových interventů, kteří mi pomáhají, aby tato služba byla dostupná nonstop.
V Libereckém kraji jsme dvě policejní psycholožky, přičemž já pracuji ještě do září pouze na částečný úvazek. Mám doma dvě malé děti, 5letou dceru a 2letého syna, a velmi tolerantního manžela, který mi moc pomáhá. Doplňujeme se v péči o děti, domácnost i milovaného psa, a tak si můžu dovolit působit ještě jako dobrovolník a zástupce jednatelky v liberecké pobočce Bílého kruhu bezpečí. V této organizaci se vedle provozních záležitostí věnuji z pozice psychosociálního poradce opět péči o oběti trestných činů. Unikátní je zde komplexnost služby pro osoby, které se potkaly s kriminalitou. Dostane se jim odborného sociálního poradenství, právní a psychologické péče, až po podpůrnou terapii extrémně traumatizovaným obětem.
Dnes jsme v situaci, ve které se většina z nás nikdy neocitla. Jak může aktuální dění ohledně koronaviru ovlinit lidskou psychiku?
Myslím, že je to téma, které výrazně zasáhlo každého z nás. Nařízení a omezení, jež jsou nutná a správná, nás staví do naprosto nové situace. Navíc je zde všudypřítomné riziko ohrožení zdraví a života nás a našich blízkých. Každý máme jinou toleranci vůči stresu, jsme jinak psychicky odolní. Proto i naše reakce mohou být zcela odlišné. Někdo má tendenci věci zlehčovat, někomu zase pomáhá tvořit si zásobu, aktivně posilovat pocit jistoty. Někdo je více úzkostný, jiný zas jakoby nad věcí. Část lidí potřebuje být neustále online, sleduje každou novou zprávu. Druhá část se zas raději straní mediální masáže. Rozhodně bychom měli být ale všichni maximálně ohleduplní, zodpovědní a především tolerantní k vzájemné jinakosti.
Co dělat, aby člověk nepropadl trudomyslnosti?
Myslím, že je dobré všímat si a vidět, co vše dobrého se děje kolem nás, i v té záplavě negativních zpráv. Máme tu pandemii nového viru. Je to špatné, je to hrozba. Ale zároveň si musíme uvědomit, že naše zdravotnictví je na špičkové úrovni. Važme si toho, jakou máme péči (v porovnání se situací v jiných státech), místo věčného stěžování. Policisté, vojáci, celníci a další, ti všichni velmi rychle a efektivně upravili své činnosti, aby naše ochrana byla co nejvyšší. V posledních dnech vidíme také obrovskou vlnu dobrovolnické pomoci, sousedské výpomoci, mladí pomáhají starším… není to s námi tedy vůbec zlé! Věřme, že společně můžeme zvládnout cokoliv!
Mnohé rodiny byly uzavřeny v karanténě, jak by měly trávit čas, jak rozložit „volné“ dny, aby třeba nenastala ponorková nemoc?
Samozřejmě, jsou vztahy, které jsou zatížené řadou problémů, a nucenou karanténou může vše eskalovat. Někdy stačí fakt, že se každý vyrovnává s danou situací po svém. Zvládnutí společně tráveného času ve zdraví vyžaduje ještě více tolerance než kdy jindy. A komunikaci a plánování. Určitě pomáhá držet nějaký režim. Mluvte spolu, rozdělte si činnosti. Možná je to prostor na vše, co se dlouho odkládalo, jako třeba třídění fotografií, čistka šatníku nebo mytí oken. Byť vynucená, ale je to také významná příležitost zpomalit naše příliš rychlé životy, příležitost uvědomit si, na čem všem lpíme a jestli nám to tak vyhovuje.
Co byste poradila osamělým seniorům?
Nebojte se říci si o pomoc. Je zde právě pro vás mnoho lidí a organizací, kteří jsou připraveni pomoci s každodenními záležitostmi i se zvládáním této výjimečné zátěže a stresu. Jen o vás musí vědět! Každý si zaslouží péči, dostatek srozumitelných informací a pocit bezpečí. Na Jablonecku koordinuje dobrovolnickou pomoc Český červený kříž (602 503 705 nebo 601 386 447).
Někteří lidé mají rádi samotu a současný stav jim vyhovuje, nemusí nic řešit, jen čekají. Naopak je skupina lidí, která je více komunitní a jim kontakt s ostatními chybí. Lze odhadnout, kolik lidí v jaké skupině je?
Odhadovat si určitě netroufnu. Navíc si myslím, že většina lidí není tak jasně vyhraněná. První dny může být samota pro někoho možnost k odpočinku, vítá to, v dalších dnech se pak ale stává nesnesitelnou. A naopak. Někdo dojde po pár dnech k tomu, že potřebuje i klid a prostor, že se chce oprostit od zahlcujících informací apod. Je to opět o tom, že jsme každý jiný, každý máme jiné potřeby a ty se navíc mění a vyvíjejí. Neexistuje univerzální recept na zvládání extrémní situace, který by vyhovoval všem. Každý si musíme najít svou cestu. Někdo třeba rád využije pomoc a podporu odborníků nebo dobrovolníků. Velikou výhodou pro ty, kteří potřebují neustálý kontakt s okolím, je naše zcela běžné propojení přes mobily, internet a sociální sítě. Ale i pro nás, extrovertně laděné, vážně není špatné zpomalit, přečíst si knížku, zkusit vydržet být sám se sebou… a u toho nezapomenout na bezpečnost svou i svého okolí.
Máte nějakou jednoduchou radu na závěr?
Nejhorší smrt je z vyděšení. Nevím, jak to říct odborně a slušně… napadá mě totiž jen jediné: Důležité je se z toho nepo…
Nenechte si vzít energii a optimismus stěžováním nebo lehkomyslností některých lidí. V rámci všech omezení se pokuste zachovat ve svém programu co nejvíce běžných věcí. A myslete na to, že máme společný cíl, a to je zdraví nás všech.
Jiří Endler
