Hana Dašková pracuje na místě vedoucí oddělení organizace a personálu veřejných prací jabloneckého magistrátu od jara 2011. Sama si prošla situací, kdy svoji firmu musela uzavřít a přihlásit se na úřad práce. Následně vstoupila do výběrového řízení jabloneckého magistrátu, které vyhrála. Ve funkci pracuje čtyři roky a na starost má pracovníky veřejně prospěšných prací (VPP) a veřejné služby (VS), které familiárně nazývá vestičkáři.
Proč vestičkáři?
Všichni, kdo pracují, nosí žlutozelené vesty. Každé ráno v 7 hodin jim dáme tyto vestičky a pracovní náčiní a následně se rozejdou na svá stanoviště, kde po stanovenou dobu vykonávají určenou činnost. Musím říci, že když VPP začínala, pro mnohé byla hanba vestu nosit, dnes ji všichni nosí s hrdostí a za vestičky s logem města se nestydí.
Jak se situace kolem VPP vyvíjela?
Když jsem nastoupila, bylo zde jen pár míst pro VS a VPP, tehdy ještě patřily pod odbor sociálních služeb. Vedení města spolu s tajemníkem však rozhodlo o přesunu a zvýšení objemu VPP. Vše přešlo pod kancelář tajemníka. Oddělení se rodilo a počty se zvyšovaly. Koncepci jsme si vytvořili sami. Nejprve jsme měli dvacet, třicet, padesát a nakonec více než sto lidí. Objemy prací i rajony se rozšířily, v podstatě jsme vytvořili novou organizaci.
Máte i nějakou hierarchii této skupiny?
Ano, je vedoucí oddělení, koordinátor, hlavní kontrolor, mistři a předáci. Všichni, kdo jsou do těchto pozic obsazeni, vyšli z řad pracovníků VPP. Všichni na úvod byli na stejné lajně, postupně se osvědčili, dostali zodpovědnost a jsou i podle toho oceňováni. To je pro celkovou činnost velmi důležité i motivující pro ostatní.
Jak vycházíte s těmito lidmi?
Myslím, že autoritu, která je u nich velmi důležitá, snad mám. Ví, že vše říkám tak, jak je. Možná jsem trochu svéráznější, narazí, když lžou, a oni to dobře ví. Práce s nimi není snadná, fluktuace je kolem 25 procent, což se zdá jako vysoké číslo, ale vzhledem k tomu, jací lidé sem chodí, je to poměrně málo. Ta „lepší“ část si možnosti pracovat cení, cítí se být potřební, mají každodenní starosti, odvedou kus potřebné práce, kterou by mnohdy jen tak někdo nedělal. Spousta z nich nemá pracovní návyky, nebyla zvyklá chodit do práce. Jeden příklad za všechny. Jedna paní 20 let nepracovala a nastoupila k nám. V počátku jsem si s ní nevěděla rady, musela jsem na ni být ošklivá, dnes patří ke stabilním pracovníkům. Ke každému musím přistupovat jinak, někteří jsou trochu jako děti.
