Antonín Hadinger - Sport přispívá k optimální fyzické a psychické formě

Antonín Hadinger se narodil v roce 1951 v Jablonci. Atletický veterán se sportu věnuje dlouhých 52 let. K prvnímu seznámení se skokem o tyči došlo při atletickém tréninku Jana Krause v tělocvičně na Žižkově Vrchu. Od 1966 trénoval pod vedením Zdeňka Kysely, okolo něhož vznikla velká tyčkařská skupina. Později přešel do Liazu a vojnu absolvoval v pražské Dukle, kde jeho výkonnost stoupala. Jeho osudovou disciplínou se stala tyčka, ve které dosáhl řady významných úspěchů. Ty poslední na nedávných Olympijských hrách veteránů (OHV) na Novém Zélandě, kde získal titul ve skoku o tyči i skoku dalekém. Navázal tak na zlaté medaile z MS veteránů v letech 1997 a 2007.

Proč jste si vybral zrovna tyčku?

Nebyl jsem právě nejrychlejší v bězích, ale byl jsem poměrně mrštný. Tyčka se mi líbila, i když je podle mého nejnáročnější, nejvšestrannější a nejsložitější disciplína. Člověk musí být trochu sprinter, dálkař a gymnasta.

Bylo těžké se ji naučit?

Bylo, tehdy jsme na trénincích neměli takové možnosti jako dnes. Neexistovala klasická doskočiště, byla písková a my s kamarádem jsme si jedno takové udělali doma na zahradě. Vytvořili jsme hromadu písku, do pytlů nacpali seno, sehnali nějaké matrace a trénovali. Technika je těžká, ale my skákali denně. Člověk nesmí mít zábrany a být svým způsobem „opičák“, aby vše dokonale zvládl.

I tyče byly původně asi hodně odlišné od těch současných?

Nejprve jsme skákali na kovových, poté bambusových, novodurových až po ty současné laminátové. S těmi ohebnými začala nová éra skoku a výkony se hodně posunuly.

Jak dlouho trvá samotný skok?

S rozběhem, kdy se musím trefit do těžiště, vystoupat nahoru, převrátit osu je to cca 3,5 vteřiny.

Měl jste své vzory?

Vzorem mi je stále český tyčkař Rudolf Tomášek, bývalý atlet a vicemistr Evropy z roku 1962, který závodil ještě v 77 letech před dvěma lety. Hodně mě v mé kariéře inspiroval. Z těch zahraničních je to Američan Robert Bob Seagren, který kdysi skočil světový rekord 563 cm, Sergej Bubka, světový rekordman. Z těch současných si vážím francouzského tyčkaře Renauda Lavillenie, jenž zavítal i na halový mítink do Jablonce, kde skočil 603 cm.

Kolik máte osobní rekord?

Můj nejlepší výkon je 520 centimetrů, což je z doby, kdy jsem reprezentoval Českou republiku na mezinárodních utkáních, kterých jsem v národním dresu absolvoval třináct.

Jakých úspěchů jste dosáhl?

Kromě reprezentace jsem byl čtyřikrát mistr ČR v hale a dvakrát venku, v kategorii veteránů jsem byl dvakrát mistr světa ve skoku o tyči, a to v roce 1997 v Jihoafrické republice, v roce 2007 v Itálii. Letos na OHV na Nové Zélandu jsem vyhrál i závod ve skoku dalekém. Jsem i patnáctinásobný veteránský mistr ČR v hale i venku.

Na letošním OHV jste vyhrál, jaké byly závody?

Bylo to v Auklandu a jednalo se spíš o takovou atletickou olympiádu. Češi bojovali ve 28 disciplínách, z Jablonce jsem byl jediný. Podařilo se mi oba závody vyhrát, i když výkony nejsou jako za mlada. Intenzita radosti a spokojenosti ze zisku medailí je stále vysoká a euforická nálada přetrvává na delší dobu. Podobné akce jsou i společenskou událostí, kde se potkáváme s atlety z celého světa, pohovoříme a zavzpomínáme.

Jak se udržujete v kondici?

Je to určitý styl života, dodržuji životosprávu, musím se denně protahovat, chodím běhat, cvičím na hrazdě, jezdím na kole, plavu. Ve zralém věku je složitější zmobilizovat síly a naplánovat veškerou činnost tak, aby především zdravotní, fyzické a psychické vyladění bylo správně načasováno na závody. Bez tréninku by se mi to podařilo stěží, a když se to podaří, je to silnější a intenzivnější prožitek. Významný podíl na mých úspěších má manželka Barbara, která má pochopení pro mé časově náročné sportovní aktivity.

Trénujete své nástupce?

Ano, již řadu let se věnuji trénování. Vedl jsem desítky tyčkařů a těší mě, že sedm z nich získalo titul mistrů republiky. Byli to Kateřina Hybnerová, Míra Telecký, který dokonce skočil krásných 541 cm, dále Jarda Voves, Pavel Kuba, Klára Zemanová, Karolína Hovorková a Dan Bárta a další medailisty a reprezentanty (David Fišer, Martin Machura, Jan Dobeš, Ondřej Sobota, Lucie Petrželková, Daniela Žuchová a Jáchym Štancl). Kromě trénování dělám i atletického rozhodčího.

Co byste vzkázal vrstevníkům?

Pro přínos pozitivních věcí bych všem doporučil, aby se přiměřeně hýbali, cíleně sportovali, a tím se udržovali v optimální fyzické a psychické formě a dobré náladě.

Jiří Endler