Učíte výtvarnou výchovu na základní i vysoké škole, ale jste také metodik prevence. Jak se snoubí prevence a výtvarné umění?
Propojení je velké, protože dětem nahlížím do duše úplně jinou cestou než klasický vyučující. Mám možnost s nimi mluvit, trochu je psychologicky rozebrat v rámci jejich vlastní tvorby a ony jsou sdílnější. Už mě neberou jako učitele, který je známkuje, ale většinou jsem parťák.
Učíte na dvou institucích i tvoříte. Kde na to berete čas?
Protože den má stále 24 hodin, asi nejvíce upozaďuji výtvarničení. Tvořím většinou o prázdninách. Nejprve mi trochu delší dobu trvá, než do toho vpluju, ale zatím se mi to daří a s úspěchem.
Výtvarníka si představím jako rozevlátého bohéma, učitele jako spíše striktní osobu milující řád.
Já jsem striktní. Děti tvrdí, že jsem přísná, já si to myslím trochu jinak. Chci jen, aby dodržovaly nastavená pravidla. V opačném případě následuje v životě nějaký trest, stejně tak je to u mě. Myslím, že žáci chápou, co vyžaduji, a tím pádem mezi námi panuje pohoda. Děti jsou takové, jak jim my dospělí dovolíme. Proto jsou pravidla pro mě důležitá. V životě i v mé tvorbě.
Jak se dá přísně hodnotit výtvarná práce někoho jiného?
To není o přísnosti, ale o objektivitě a komunikaci. Myslím si, že aktivní umělec v roli pedagoga umí najít se studenty či žáky vhodný dialog. O tvorbě je s dětmi důležité mluvit, pokud se tak neděje a kantor ohodnotí pouze to, co vidí, je to velmi subjektivní a může dítěti ublížit psychicky i v náhledu na tento předmět.
Ve svých technikách používáte i sklo – zachováváte tak věrnost rodnému sklářskému kraji?
Je to jen taková okrajová záležitost. Daleko více tíhnu ke grafice a tam bych sklo využila jako tiskovou matrici. Měla jsem období, kdy jsem zkoušela, co sklo dokáže, a tak jsem jej používala při výrobě šperků. S tím mi hodně pomohl dnes již, bohužel, zesnulý Petr Svoboda, majitel jedné jablonecké šperkařské firmy. Brzy jsem zjistila, že mě to nenaplňuje. Přešla jsem ke grafice a u té jsem zůstala.
Co je zdrojem vaší inspirace?
Krajina. Ne celek, ne samotný pohled na krajinu, ale její jednotlivé fragmenty. Znázorňuji ji i jako celek, ale když se zadíváte více, je to spíše to, co v krajině prožívám. Díky svým obrazům nemusím používat slova, mám ráda, když divák čte, co na obraze vidí. A je jedno, jestli vidí a cítí něco jiného než já.
Kde mohou lidé vaše obrazy vidět?
Jsou ve sbírce města Volary, Galerie LOVO v Lovosicích a v současné době bude mé dílo zařazeno do sbírky německé banky Sparkasse. Jinak jsou moje obrazy hodně v soukromých sbírkách. Na výtvarné scéně jsem aktivně poměrně krátce, loni to bylo deset let. Dříve jsem tvořila do šuplíku, než si mé tvorby všimli dva výtvarníci – Alois Kračmar a Vladimír Šavel, kteří mi pomohli nastartovat profesionální kariéru.
Jste severočeška, přesto jste členkou Asociace jihočeských výtvarníků.
To se tak prostě stalo. Právě díky Vladimíru Šavlovi a výstavě, kterou jsem měla na jihu Čech, mě oslovil ředitel Asociace jihočeských výtvarníků Vít Pavlík, zda bych nepřijela na první ročník tamního mezinárodního sympozia VWV Volary. Byla to moje premiéra a je mi velkou ctí, že jsem nezklamala, zaťala sekyrku a dostala se mezi jihočeské výtvarníky.
V těchto dnech budete přebírat cenu – jakou?
Návrh na ni vzešel právě od Víta Pavlíka. Jde o již 15. ročník mezinárodní prestižní ceny v rámci trojmezí Rakousko – Čechy – Německo. Jedenáctičlenná odborná porota vybírá z každého státu jednoho vítězného výtvarníka, kterému pak uspořádají výstavu v krásných prostorách kaple sv. Anny v Passově. V ní se prezentuje tvorba všech tří vítězů a následně potom jako poděkování Sparkasse přebírá jedno dílo do své sbírky a financuje katalog, který je součástí ceny. Za Českou republiku jsem z přihlášených výtvarníků s velkým údivem a respektem vyhrála já. Moje výstava začíná v Passau 9. září a potrvá do 9. října. Cenu si oficiálně převezmu 13. září.
Jste jablonecká rodačka, žijete tady, ale nominovali vás jihočeši. Nemáte chuť se přestěhovat na jih Čech?
Je tam nádherně. Dostala jsem tam nabídku na práci učitelky v základní umělecké škole. Ale ne, ne. Zvažovala jsem to hodně, ale kořeny mám tady. Mám tu celou rodinu. I když se mi syn odstěhoval do Prahy, vrací se zpět. Byla bych hrozně daleko.
Jana Fričová