Primátor Jiří Čeřovský - Nazrál čas k odchodu
Jaké bylo první volební období po roce 1990?
Komplikované, ale zvládlo se to. Znovu jsem už kandidovat nechtěl, ale nakonec jsem přijal nabídku ODS.
Jak jste reagoval na oznámení nominace na starostu?
Tehdy se nejednalo o tom, kdo bude zastávat jaký post po volbách. Byl jsem zvolen za ODS do zastupitelstva a během vyjednávání za mnou přišli, zda bych souhlasil s případnou nominací. Chvíli jsem váhal, bylo mi 39 a měl jsem malou dceru, ale pak jsem souhlasil.
A nakonec jste byl jedním z nejdéle sloužících starostů.
V těch větších městech asi nebyla tři volební období za sebou úplně běžná. Je to tak.
Vzpomínáte si, s jakými pocity jste na radnici vstupoval?
Měl jsem určitou představu, co asi všechno město musí dělat, o co se musí starat, jaký je jeho majetek a jak s ním nakládat. Hned první den jsem měl na stole smlouvy, co vyřešit, co podepsat, problémů bylo a je neskutečné množství. Nevěděl jsem přesně, co všechny procesy na radnici znamenají, kdo připravuje materiály, dává podklady, kdo ověřuje. Stavěla se struktura radnice a určovaly kompetence mých dvou místostarostů. A do toho přišel na podzim 1994 zákon o zadávání veřejných zakázek. Totální novinka. A první největší investice byla rekonstrukce divadla.
Post starosty má i určitý společenský charakter. S vámi tak vznikly městské plesy.
Pravda je, že život ve městě tvoří i společenské, sportovní a kulturní akce. Přemýšleli jsme, co by pro veřejnost mohlo organizovat město. Plesy byly, ale ne v podobě městských. Inspirací nám byly ty primátorské v sousedním Liberci. Ples starosty se nám zdál divný, tak jsme připravili Ples města Jablonec nad Nisou. První byl v roce 1996 v bývalém výstavišti. A dlouhou dobu patřil k těm nejprestižnějším. Celkem jich bylo 25.
Zmínil jste rekonstrukci divadla. Ale ta nebyla jediná.
Na investice jsme hledali zdroje financování ve státním rozpočtu nebo v programech přeshraniční spolupráce česko-polské a česko-německé. Rekonstrukce divadla byla asi největší tehdejší investicí významně spolufinancovanou státem. Podobná jí byla městská sportovní hala, kterou jsme dostavěli s pomocí dotací a otevřeli v roce 2002. Dlouho stál jen skelet se střechou. Ale nakonec se podařilo získat finance ze státního rozpočtu a hala dnes slouží. Eurocentrum vzniklo s významnou dotační pomocí projektu Phare, česko-polská spolupráce. V té době se dokončila rekonstrukce kostela sv. Anny, Dolní náměstí, ulice Dvorská a Soukenná, dostavěl se bazén. Obrovským projektem byla Střelnice, kde bylo společné fotbalové a atletické hřiště, hala a škvárové tréninkové hřiště. Vlastník, TJ LIAZ, nebyl schopný provoz financovat. Zastupitelé rozhodli o bezúplatném převodu areálu na město. Bylo jasné, že pokud se do něj nezainvestují velké peníze, tak atletika a fotbal skončí. A teď, co s tím. Na stole byly různé malůvky, jak oba sporty vměstnat na jeden stadion, kolik to bude stát a kde sehnat peníze. To vše se odehrávalo během mého třetího volebního období a místostarosta Petr Karásek byl hlavní iniciátor myšlenky, že se sporty oddělí. Z dosavadního hřiště bude jen fotbalové, místo škvárového tréninkového se postaví atletický stadion. Totální revoluce. Mluvilo se o podvodu na atletech, protože město jde prý na ruku fotbalu a atletický stadion nakonec nepostaví. Pochyby byly o dostatku místa, o opěrné zdi, námitek byla spousta. Přesto jsme tak rozhodli, vyprojektovalo se to a dnes jsou na Střelnici oba stadiony i atletická hala je opravená. Byla to velká investice, náročná finančně, organizačně i psychicky.
Jste úspěšný politik, za kterým je kupa práce.
Měřítko úspěšnosti politika je velmi individuální, ale byl jsem u toho. Měl jsem možnost v některých momentech věci ovlivnit, ale nejde říct, já jsem postavil, to je nesmysl. Ale byly chvíle, kdy jsem k něčemu konkrétně přispěl. Třeba u Eurocentra. Na konci 90. let jsme zvažovali, jak zachovat chátrající výstaviště. Všichni tenkrát v rámci přeshraniční spolupráce stavěli především infrastrukturu, kanalizace atd., a my přišli s obrovským objektem. V roce 2001 probíhaly česko-polské výbory, kde se žádosti projednávaly a schvalovaly. Poprvé jsme s projektem Eurocentra přijeli do polské Opole, kde se rozhodovalo o finanční podpoře – dva projekty na polské, dva na české straně. Projekt jsem představil kolegům na české straně a oni se mnou velmi rychle vyběhli. Ale neodjel jsem úplně zadupaný do země, odjel jsem s nadějí, že možná příští rok… Neváhali jsme a další rok jsme objeli všechny regiony na česko-polské hranici, abychom získali podporu. Jednání bylo v Harrachově a peníze jsme dostali.
Kaufland ve Mšeně je další velká historie. Měl to být multifunkční dům včetně kina, který měl sloužit hustě obydlenému Mšenu. Investor postavil skelet, ale zkrachoval. Stálo to rozestavěné a k ničemu to nebylo. A jednou přišel ke mně do kanceláře trochu zvláštní pán – představil se a řekl, že má zájem Komplet dostavět, že má v Německu nějaké kontakty a co by potřeboval od města. Hleděl jsem na něj nejprve s nedůvěrou. Ale jak řekl, udělal. Kaufland stojí. Důležitým krokem byl i převod nemocnice ze státu na město a zajištění jejího dalšího rozvoje.
Rozhodl jste se už nekandidovat. Proč?
Rozhodl jsem se, že nebudu kandidovat na žádný uvolněný post v samosprávě už v roce 2006. A to platilo beze zbytku až do roku 2019, kdy se rozpadla tehdejší koalice. Vlastně to na mě zbylo, protože nikdo jiný z ODS nemohl z různých příčin kandidaturu přijmout. Hlavní důvod, proč jsem na nabídku kývnul, byl ten, že jsem od roku 1995 stále v jedné straně a cítil jsem morální povinnost k městu i ke značce ODS. Neměl jsem žádné ambice, protože jsem zhruba věděl, co mě čeká, aniž bych tušil, že přijde covid a pak válka. Kývnul jsem s tím, že ty tři roky jsou definitivně poslední. Jsem od roku 1990 kontinuálně bez přestávky nejdéle sloužícím zastupitelem v Jablonci nad Nisou, už v roce 2018 jsem jasně sdělil, že je to moje poslední volební období zastupitele. A to beze zbytku platí.
Jaký máte nejbližší plán po volbách?
Předpokládám, že se stanu stoprocentním důchodcem a budu řešit věci, které mě baví, zajímají, věnovat se některým aktivitám víc, než tomu bylo doposud. Vím určitě, že nudit se nebudu.
(jn)
