Polemika k Metznerově kašně - Názor Miloše Zahradníka

Rozpoutala se debata kolem eventuální obnovy kašny se sochou německého rytíře Rüdigera na Horním náměstí. Signatáři memoranda z 30. srpna 2015 se obrátili na primátora s tím, že by vzhledem k významnému jubileu města kromě soustředěné péče o jiné městské památky „rádi iniciovali diskuzi o obnově Metznerovy kašny, uměleckého díla evropského významu“. To se jim opravdu podařilo, diskuse probíhá v nejrůznějších úrovních.

Město sice debatu o reinstalaci kašny se sochou otevřít chce, ale zatím se diskutuje hlavně v novinách a na internetu. Vznikla dokonce petice proti takovému znovuobnovení. Mnozí občané se totiž obávají, aby nebylo o celé záležitosti rozhodnuto bez nich.

Dnes je prostor před kostelem Nejsvětějšího Srdce Páně prázdný. Nejsem pamětník ani stržení sochy Rüdigera, ani instalace sochy Krasnoarmějce na Horním náměstí. A nejsem ani historik. Abych si celou historii ujasnil, vyhledal jsem si dostupné zdroje a skoro mne při tom napadá nerudovská otázka: „Kam s ním?“ Socha smutného rytíře, jíž dal autor název Bolest a boj, totiž několikrát cestovala. Po odmítnutí městskou radou ve Vídni v r. 1904 se socha po autorově smrti dostala do Moderní galerie v Čechách a v r. 1923 byla zakoupena jabloneckým starostou Karlem Fischerem. Otázka „kam s ním?“ byla vyřešena instalací na podstavec u kostela sv. Anny po strženém pomníku Josefa II. Otázka „kam s ním?“ ale stále nebyla definitivně vyřešena. Architekt Zasche, který už dříve s Metznerem spolupracoval, pak pro sochu navrhl impozantnější řešení v roce 1930 začleněním do celkové koncepce Horního náměstí. Bohužel, při sledování historie sochy narazíte i na fotografie, které asi jablonecké rodáky a jejich potomky vedou k odmítnutí její reinstalace. Rüdiger posloužil jako symbol němectví a je udivující vidět na fotografiích, kolik zfanatizovaných občanů obdiv k německé říši na náměstí projevovalo. Možná proto se hned po skončení války čeští vlastenci dlouho nezabývali otázkou „kam s ním?“. Nebohý Rüdiger měl osud o něco milosrdnější než německý rytíř z náměstí v Liberci, nebyl úplně zničen, skončil na dlouhá léta kdesi ve stavebním dvoře. Otázku „kam s ním?“ vyřešil až prodej sochy bývalým Jablonečanům do německému Neugablonz. Jak uvádí historik Hojda, ani tam neměl rytíř na růžích ustláno, pro německou levici byl přílišným symbolem pomsty, pro katolickou pravici ideálem příliš pohanským.

Snad bychom mu měli dopřát klidu. Své místo má tam, kde má šanci oslavit germánské kořeny, tak jak si to jablonečtí Němci ve 30. letech přáli. Vytvořit jeho repliku včetně kopie Zascheovy práce mi připadá málo pochopitelné. Kopie přece nikdy nemá sílu originálu. A v tomto případě originál navíc existuje. Nebylo by lepší za peníze na případnou reinstalaci vypsat umělecké sympozium, nechat několik tvůrců zhmotnit představu současného života a realizace pak v městském prostoru umístit? I pro současné umělce je jistě lákavější vytvořit dílo nové. A pokud máme tak hluboký sentiment k zmizelým pomníkům, nebylo by dobré vytvořit nějaké repliky všech těch zmizelých? Josefa II., Rüdigera i Krasnoarmějce i těch, které zachytila iniciativa o. s. PLAC v knize O jablku a dalších (patří jim za to velký dík). A postavit je někde pěkně vedle sebe, ať vidíme, jak se dokážeme měnit s dobou a politickou situací. Třeba by to byl dobrý námět seminární práce pro studenty místní umělecké školy.

Myslím, že je zcela legitimní položit si otázku, co vlastně chceme u příležitosti výročí města sochou Bolest a boj oslavit. Sochou, která vzhledem k 150leté historii města stála na náměstí pouhých 15 let.

Ing. Miloš Zahradník, zastupitel za ČSSD