Jana Hanajová - Mým mottem je pokora vůči životu
Kdy jste objevila folklor?
V dětství. Rodiče působili ve folklorním souboru Furiant v Chlumci nad Cidlinou. Chodila jsem do dětského souboru, který vedla maminka. Folklor mě provázel i na studiích na FTVS, kde jsme měli povinné semináře lidového tance. Byla jsem ve stálém kontaktu s lidovými tradicemi a písněmi.
Kdy jste začala tančit v Nisance?
Když jsem s manželem přišla do Jablonce. Přihlásila jsem se do Nisanky, tehdy ji vedly Marta Nováková a Jiřina Koutová, po nich vedení převzala Dana Malá. V té době jsem začala tvořit první choreografie, ve kterých jsem využila předchozích zkušeností. Tvořit choreografie pro Nisanku bylo dalším logickým vyústěním mého života pedagožky a folkloristky. Tančila jsem a tvořila pásma i poté, co Nisanku vedl Jiří Franc, rok jsem vynechala a pokračuji i nyní, kdy ji vede Jana Hamplová.
Které soubory v Nisance nyní připravujete?
V DDM Vikýř funguje Malá Nisanka pod vedením Aleny Francové, kde vedu dvě skupiny dětí. Podílím se také na činnosti tzv. přípravky a dělám choreografie pro velkou Nisanku.
Od roku 1980 prošlo souborem velké množství dětí, migrace je velká, nemrzí vás to?
Každý v životě hledá svoji cestu, někteří odcházejí, jiní se v pozdějším věku vracejí. Pro mě je důležité, že dáme dětem základy. Zprostředkujeme jim základní pohybové prvky v lidových tancích, seznámíme je s tradicemi a lidovými zvyky. To, že si to odtancují, jim dá víc, než když se o tom jen povídá. Věřím, že všichni, kteří byť jen chvilku chodili do Nisanky, mají kladný vztah k folkloru. Z něho, pokud pronikne do srdce, mohou čerpat sílu.
Vytvořila jste řadu choreografií, dokonce máte i mezinárodní ocenění na festivalu v Itálii, jak tvoříte?
Někdy je to velmi těžké, někdy snadné. Záleží, co chci tancem sdělit. Například, když jsme dělali řemeslnický tanec – pásmo o kamenících, byla jsem se podívat v lomu, kde se těžila břidlice. Své poznatky jsem přenesla do tanečního ztvárnění. Další inspiraci beru z tradičních lidových a církevních obřadů. Folklor je součást církevní tvorby a součást pohanských zvyků. To je patrné zejména na Velikonoce. Což je na jednu stranu smutný církevní svátek, ale když přidáte lidové zvyky vynášení smrtky, čistění studánek, královničky, přinášení léta, dochází ke vzájemnému propojení. Nápady přichází celoročně, někdy ze samotných písní. Většinou se snažím dohledat, proč vznikly, proč je lidé zpívali a snažím se je dotvořit do taneční podoby. Ne vždy jsou přímo dané kroky, někde je jen popis základního kroku. Vše se snažím poskládat tak, aby to bylo divácky přitažlivé. Každý tanec a píseň lidem něco přinášely. Na rozdíl od klidné východočeské krajiny je zde drsnější kraj. Je to vidět i na některých písních. Nikdo se s nikým nepáře, žádná romantika, věci se pojmenovávají přímo. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvykla. Například jedna vánoční koleda začíná: Bodejž se zbrunčila bába, přál bych jí, by snědla hada. Ona mě prala, pěstí mně dala, ta bába šmatlavá, patlavá, kulhavá, ta stará bába. To je koleda – fascinující a drsná. Ale popravdě i v tomto kraji najdete mnoho lyrických písní.
Z čeho máte u svých choreografií radost?
Jsem velmi ráda, když to sedne tanečníkům a kapele. Pak se radost z tance a hudby přenáší i na diváky. U dětí mám ráda ten pocit, že si vlastně tancem hrají a z toho plyne jejich vnímání světa.
Jak dlouho tvoříte choreografii, potažmo pásmo?
Někdy rychle, někdy se rodí zdlouhavě. Nelze říci – týden, měsíc nebo dva. Snažíme se divákům zprostředkovat folklor z regionu Pojizeří, Podještědí či Podkrkonoší. Hodně čerpám z díla Pavla Krejčího, sběratele lidových zvyků a tradic, který obcházel lidi a zapisoval si písně i tance. Ty se snažím lehce upravovat, neboť jsem přesvědčena, že by se kroky vyvíjely podobně jako život kolem nás. V našem regionu je víc souborů a každý interpretuje stejné tance svým způsobem. Bylo to vidět v roce 2007, kdy se regionální soubory sešly v libereckém divadle v rámci výročí narození a úmrtí Pavla Krejčího. Všechny tance vycházely z jeho děl, ale zpracování byla různá.
K tanci patří kroje, zde jsou, ve srovnání s moravskými, skromné.
Je to opět dáno krajem. Vycházíme z tradic. Dodržujeme základní materiál, barvy i střihy.
Máte představu, kolik choreografií jste pro Nisanku vytvořila?
Bylo to deset až patnáct pásem a přes 20 celovečerních vánočních vystoupení. Právě Vánoce s Nisankou patří mezi mé oblíbené. Kolik bylo jednotlivých skladeb, to nedokážu říci. Stále mě baví vymýšlet nové.
Máte pět dcer, jak jste skloubila rodinný život a Nisanku?
Šlo to dobře. Když máte kolem sebe správné lidi jak v rodině, tak v souboru, všechno jde.
Vaše životní motto?
Vychází z písní. Lidé měli dřív těžký život, přesto ho dokázali žít s nadhledem a vesele. Mým mottem je pokora vůči životu.
Jiří Endler
