Polemika k Metznerově kašně - Názor Františka Křůmala
Jsem dřívější obyvatel Jablonce nad Nisou, nyní bydlím v jeho bezprostřední blízkosti, a to již celkem 47 let. Protože jsem se již dožil 70 let, je zřejmé, že právě zde jsem prožil převážnou většinu svého života. Můj rod, který mám dle matrik doložen až k roku 1688, pochází z obce Rychtářov u Vyškova. Tato obec byla v roce 1941 vystěhována při rozšiřování vojenského prostoru tehdejší německou armádou. 30. září 1938 byla podepsána v Mnichově dohoda o vyklizení českého pohraničí.
Matka mé ženy bydlela v této době se svými rodiči v Kořenově, kde její otec pracoval jako finanční úředník. Rodinu musel po záboru ihned opustit a ze vzpomínek své tchýně si pamatuji, že vyprávěla, jak tehdy šestiletá se svou matkou poslouchala výhružky svých ještě donedávna přátelských sousedů, že musí příchod svého muže a otce ihned hlásit, protože bude zastřelen. Ona sama se svou matkou nebyla vyháněna, bylo jim však sousedy sděleno, že když zůstanou, bude jim na čelo vypálen hákový kříž. Tak tedy dobrovolně odešly.
Jen několik dní poté, na druhém konci republiky u Bratislavy, moji rodiče s mou tehdy ani ne šestiletou sestrou byli nuceni opustit své hospodářství, které zde několik let budovali. V tomto případě se jednalo o zábor ze strany maďarských vojsk a i zde jim bylo sděleno, že pokud zůstanou, jejich místo bude na kraji vesnice, tam kde byl a dodnes je místní hřbitov. I oni dobrovolně odešli. Tolik tedy k historii a osudu mé rodiny. Možná také situace nelehká a nehezká. Dost záleží na úhlu pohledu.
Nepovažuji se za „českého vlastence“ v uvozovkách, jak ironicky uvádí paní Irena Nováková, a také rád bádám, například v archivech, kde jsou například veřejně přístupné adresáře tehdejšího Jablonce nad Nisou. Zde namátkou pod „b“ uvedeno: Bartoschek, Baudisch, Behlohlavek, Benesch, Beschta, Bjehavy, Boruska, Brditschka atd. O původu těchto příjmení se snad nedá pochybovat, jen jsem netušil, že toto bylo přede mnou tak dlouho zamlčováno. Ostatně i většina tehdejších občanů s ryze českými příjmeními, v adresáři uvedených, se hlásila k německé národnosti. Nikdo je k tomu nenutil a bylo to jejich právo a svobodná volba. Je zde zmíněn Karel IV. a jeho evropanství. Je velká škoda, že touto myšlenkou se neřídil později i německý národ, který se nechal přesvědčit jistým rodilým Rakušákem o nadřazenosti určité rasy.
A zde se chci pozastavit u termínu kolektivní vina. Myslím si, že tento termín již byl používán a uplatňován ještě před válkou a hlavně v jejím průběhu, a to právě fašistickým Německem. Rasové zákony byly postaveny právě na principu kolektivní viny, a právě na základě těchto zákonů a principů byly likvidovány celé obrovské skupiny obyvatel Evropy jenom kvůli svému původu a náboženskému přesvědčení. Píši likvidovány, ne vyhnány. To se právě pokouším na tento problém podívat i z té druhé strany.
Ne vždy ale bylo připravováno takto radikální řešení. Například Reinhard Heydrich tři dny po svém nástupu do funkce vedoucího úřadu říšského protektora přednesl svou vizi budoucnosti českého národa. Zde bych to již nenazval vinou kolektivní, ale jakousi skupinovou. Zde je český národ rozdělen na skupiny a nyní cituji: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše jen řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva.
Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit umístit je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám. Konec citace. Perspektiva pro český národ značně nelákavá.
Bohudík tato vize nedopadla, tažení na východ však mělo další neblahý důsledek. Po počátečních vojenských úspěších se německá armáda chvíli strategicky přeskupovala, ale potom následovala série ústupových bojů končících v Berlíně. Celá východní Evropa byla v důsledku toho ponechána vlivu vítěze – SSSR, který zde určil a po mnoho let zde i uplatňoval svoji politiku. Vize ovládnutí SSSR a následná porážka Německa tak ve svém důsledku v celé této oblasti umožnila nástup jiné diktatury a umožnila dlouhou dobu rozkrádání a devastace. Bohužel devastován byl i majetek, který zde dříve vytvářeli pracovití, cílevědomí a šikovní předci, ať již měli příjmení německá, nebo česká.
Nyní k vlastní Metznerově kašně. Kašna se sochou Rüdigera byla původně navržena pro Votivní kostel ve Vídni, kde však k realizaci nedošlo. Část původního projektu, tedy vlastní kovovou sochu rytíře, zakoupilo město Jablonec nad Nisou již v roce 1923 a jak vyplývá z archivních dokladů, byla to „výhodná koupě“. Skoro celý rok se socha nacházela v depozitu stavební firmy Corazza v Jablonci nad Nisou. Teprve potom byla umístěna na podstavci v parčíku u kostela sv. Anny, kde přetrvala až do roku 1931, kdy bylo usnesením stavebního výboru č.j. 17 353/1788/31 ze dne 27. října. 1931 odsouhlaseno její přemístění.
Při zadání architektonické soutěže pro nové městské centrum, vyhlášené dne 9. dubna 1925, je umístění této sochy situováno k nově navrhované radnici. Této soutěže se mohli zúčastnit němečtí architekti a městští stavitelé. Tato soutěž byla později zrušena.
V následující další veřejné soutěži na výstavbu nové radnice, vyhlášené dne 10. listopadu 1928, je opět tato socha požadována jako součást navrhovaného projektu. Bylo zde uvedeno, aby umístění sochy Rüdigera bylo v působivém spojení s radnicí podle volného uvážení projektanta. Fotografie plastiky byla mezi podklady, které každý z účastníků soutěže obdržel. Pro novostavbu nové radnice byla vytvořena samostatná stavební komise. V zápise stavební komise č,j, 3450/309/31 ze dne 3. března 1931 je uvedeno, že stavitel Frýda a městský radní Jatsch protestují jménem české menšiny a komunistické strany proti tomu, že jejich strany nejsou v užším výboru pro stavbu radnice zastoupeny. Bylo vytipováno několik renomovaných architektů, s jejichž účastí se počítalo. Jednalo se výhradně o osoby německé národnosti, převážně původem z Čech, zejména z Jablonce a Liberce. Umístění sochy Rüdigera respektoval ve svém návrhu i autor projektu současné radnice Karel Winter a výstupek pro tuto sochu je dodnes v opěrné zdi u infotabule vlevo od schodiště do radnice.
Dne 26. března 1930 se sešla schůze stavebního výboru nad pozměněným „projektem 1930“, který vypracoval architekt Josef Zasche jako poslední variantu pro výstavbu nového římskokatolického kostela. Žádná kašna na tomto projektu však zachycena není. Teprve 31. října 1930 rozhoduje městské zastupitelstvo o vlastní výstavbě kašny, tedy o původním Metznerově projektu (socha a kašna), je vyžádán souhlas jeho potomků a je zadána vlastní výroba kašny. Spojování výstavby této kašny s nově budovaným kostelem ve smyslu již dřívějšího a původního Zascheho architektonického záměru je tedy s ohledem na výše uvedené skutečnosti diskutabilní. Pravdou však je, že se konečně po 9 letech pro tuto sochu našlo definitivní místo a uplatnění. A netvrdím, že by toto místo bylo špatné.
Například deník Gablonzer Tagblatt č. 279, ročník 47 ze dne 10. října 1938 zve právě na náměstí Dr. K.R. Fischera na velké shromáždění u příležitosti vystoupení Konráda Henleina. Je zde uvedeno, že obyvatelstvo se svolává k účasti. Kolem 8. hodiny Konrád Henlein promluví na velkém shromáždění na náměstí Dr. K.R. Fischera. V instruktáži je uvedeno, že se účastníci po shromáždění seskupí do pochodňového průvodu, který povede po hlavních silnicích města. Podle možností se mají přinést pochodně a lampiony. Je uvedeno, že tento den dopoledne se budou v prodejně elektrárny prodávat pochodně za cenu 5 korun za kus.
V jakém duchu byl tento projev veden, se dá zjistit nahlédnutím do dalších čísel uvedeného deníku. Určitě to nebylo zdaleka první ani poslední shromáždění u nohou sochy Rüdigera. Přišla doba jiná, rytíř byl odstraněn a nahrazen další sochou a opět vojáka, válečníka – osvoboditele. A opět se na stejném místě konala shromáždění na 1. Máje, dne osvobození, Říjnové revoluce a Únorového vítězství. Původní originální socha Rüdigera byla spolu s velkou částí kašny v roce 1968 odprodána do tehdejší Německé spolkové republiky, kde stojí dodnes.
Je zajímavé, jak oba režimy pojaly k tomuto místu obdobný vztah a symboliku. Proto se obávám, že toto místo by mohlo být znovu zneužíváno k obdobným cílům. Domnívám se proto, že ani symbol rytíře, ani vojáka osvoboditele by se na toto místo již neměl vrátit. Nebudu označovat někoho, že se tváří nepřátelsky, a nebudu se mu snažit obrušovat ty nepřátelské hroty. Také doufám, že skutečnosti, které jsem zde uvedl, nebudou považovány za ideologické překrucování nebo za zamlčování skutečností. Každý má právo na svůj názor a já to respektuji a jsem rád, že závěr svého života prožívám v demokratické společnosti, která právě právo na svobodný projev každému zajišťuje a toto právo vždy respektuje.
Symbolem jabloneckého průmyslu vždy bylo a je sklo a bižuterie. Přimlouval bych se za to, pokud již na tomto místě něco musí být, aby to byla tato symbolika. Mám dojem, že ideově nebo politicky zaměřené řešení se v minulosti neosvědčilo.
Symbolem jabloneckého průmyslu byl dříve také průmysl automobilový (LIAZ, Autobrzdy), nebo textilní (Seba). Dokázal bez problémů přežít rozkrádání a devastace po celé období komunismu, s následující, nově nastalou situací se však již nedokázal vypořádat.
František Křůmal, dřívější obyvatel Jablonce nad Nisou.
