Luboš Wejnar - Prodloužení tramvaje je výzva
Práce v městské dopravě je i vaším koníčkem, kde se vzala láska k tomuto odvětví?
Veřejná doprava mě zajímala od dětství, její propojenost, viděl jsem vše jinak než většina lidí, která autobus vnímá jako prostředek, jenž je odveze z bodu A do bodu B. Na základní škole jsme sledovali z oken konečnou autobusu na Žižkově Vrchu. Věděl jsem, kdy přijede jaký typ autobusu, v jakém čase. Kolik se jich na lince střídá. I doma jsem si hrál na dopravu, znal jízdní řády. Tím, že jsem nastoupil k ČSAD Jablonec, byl naplněn můj dětský sen.
Kdy jste začal pracovat v MHD?
Dalo by se říci, že to bylo o štěstí okamžiku i doby. V létě v roce 1989 se uvolnilo místo na dispečinku, na které jsem ani ne dva měsíce po absolvování střední školy nastoupil. Dlouhodobě nebyl post obsazen, pomáhali senioři, bývalí zaměstnanci, a po mém příchodu se dispečink personálně obsadil. Dodnes si pamatuji svůj první pracovní den. Přišel jsem na šestou, absolvoval nezbytná školení. Poté přišla tehdejší vedoucí a zeptala se, co dělám odpoledne. Program jsem neměl a hned jsem byl nasazen na dispečink a skončil jsem ve 20.00 hodin. To, že jsem zůstal v práci déle, než bych měl být, se stává stále. Pak jsem normálně nastupoval ráno ve 3.15 hodin, když jsem měl dopolední, odpolední pak končila právě v osm večer. U té ranní je zajímavé, že tehdy neexistoval žádný svoz zaměstnanců do práce jako nyní, autobusy logicky nejezdily a my museli často ve velkém nečase být v práci včas.
Brzy jste však přešel na jiný post, proč?
Na jaře 1991 jsem byl jmenován vedoucím střediska městské hromadné dopravy v Jablonci a následujících dvacet let, jsem měl provoz autobusů na městských linkách v Jablonci kompletně na starosti. Na dispečink jsem stále chodil, ale jen na výpomoc. Po revoluci byla založena střediska, a tak jsem měl na starosti 70 řidičů plus dispečery, musel jsem dbát na hospodaření, měnil se systém financování. Bylo to velmi nestabilní období, došlo k prvnímu zvyšování cen jízdného. Byl nastaven jiný systém dotací, kromě města Jablonec nad Nisou se na něm začaly podílet i okolní obce. Postupně se nám podařilo dopravu stabilizovat a přizpůsobit možnostem objednavatelů. V říjnu 1995 bylo založeno Dopravní sdružení obcí Jablonecka, které je v rámci ČR ojedinělé.
Váš další postup?
V červnu 2008 mi bylo, poté co do ČSAD vstoupili noví vlastníci, nabídnuto místo dopravního ředitele. Opět to bylo hektické období a na podzim 2008 jsem se stal ředitelem společnosti. V prosinci 2009 jsem se přihlásil do výběrového řízení na post dopravního ředitele v Dopravním podniku města Liberce, který převzal provozování městské dopravy v Jablonci nad Nisou, která je moje srdeční záležitost. V listopadu 2011 jsem byl jmenován ředitelem této společnosti již s novým názvem: Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou.
Váš podnik má na hrbu linky v Liberci i v Jablonci, je o vás známo, že jablonecké jízdní řády a linky znáte nazpaměť, jak je to s těmi libereckými?
V Liberci je frekvence spojů jiná, celý systém je odlišný. Kromě autobusů zajišťují dopravu i tramvaje, které mi také velmi brzy přirostly k srdci. V Jablonci jsem jízdní řády spoluvytvářel s kolegy. Jejich základ je od roku 1996, časy odjezdů páteřních linek a základní věci si pamatuji stále, doplňkové linky se mění. Na své pozici je sice nepotřebuji a nemusím znát do detailů, ale mnohé si pamatuji stále, a když potřebuji, podívám se do jízdních řádů. Současný DPMLJ je pátý největší dopravní podnik v ČR, za Prahou, Brnem, Ostravou a Plzní. Jeho služby může využívat více jak 150 tisíc obyvatel.
Práci věnujete mnoho, vedle toho ještě studujete další vysokou školu, máte i jiné koníčky? Kde berete čas?
Vše doháním po nocích a o víkendech. Do práce jezdím na sedmou hodinu a vracím se kolem osmnácté. Kdo mě zná, ví, že všemu se snažím věnovat s řádnou péčí a mnohdy si beru práci i domů. Rodina si již zvykla, mám velmi tolerantní manželku, nenáročné děti, dceři je 20, syn bude letos plnoletý. Uvědomuji si ale, že jsem jim nevěnoval tolik času, kolik bych zpětně asi chtěl. Rychle vyrostly. Rodina pro mě znamená mnoho. Před šesti lety jsme si pořídili zahrádku v Pulečném, kde máme i zahradní domek, to je taková naše radost. Rád také cestuji a fotografuji.
Máte před sebou nějakou výzvu?
Zřejmě tou nejdůležitější a aktuální výzvou je pro mne prodloužení tramvaje do centra Jablonce nad Nisou. Tramvaj k Jablonci historicky patří, i když od šedesátých let jen v podobě meziměstské trati z Liberce. Při nedávné výluce jsme si na prodloužené autobusové lince ověřili zájem ze strany cestujících. Současně s prodloužením tramvajové tratě je připravována i výstavba nového terminálu jablonecké městské dopravy. Nezanedbatelná je i jedinečná možnost čerpání dotace, taková příležitost již pravděpodobně nikdy nenastane. Být u takového projektu, který do budoucna změní tvář mého rodného města, a k lepšímu, jak jsem přesvědčen, je pro mě velká čest. Zvlášť když jsem v koordinační skupině u projektu od prvních krůčků.
Jiří Endler
