Josef Gröger - Nemusím se za nic stydět
Na přelomu let 1947/48 přešel do Jablonce, kde pracoval v 9. výrobní skupině Bižuterie. V roce 1950 se oženil a odešel na vojnu. Po návratu z vojenské služby se stal dělnickým ředitelem firmy Scholze a Fischer. V roce 1954 byl zvolen členem místního národního výboru a v roce 1957 do Krajského národního výboru v Liberci. V roce 1958 se stal členem Rady města Jablonec a vedoucím odboru výstavby a městského hospodářství. V roce 1960 se stal místopředsedou okresního národního výboru, kde byl až do roku 1969. Mezi tím byl člen rady KNV, dokončil střední průmyslovou školu strojní, v roce 1968 začal studovat právnickou fakultu UK, kterou dokončil v roce 1990, krátce pracoval v LIAZu. Od roku 1975 do roku 1989 pracoval ve Vulkánu Hrádek nad Nisou. S manželkou vychoval pět dcer.
Jak jste se dostal do Jablonce?
Cesta byla klikatá. Pocházím od Blaníku, ale po válce jsem odešel do pohraničí. V té době jsem byl v Rumburku ojedinělý český nástrojař, majetek byl v rukou tzv. správců, a to bylo podle mého hrozné. Ničemu nerozuměli, vedli zde podniky a ten můj myslel, že to budu řídit já. Dva roky poté jsem odešel a našel si práci v Jablonci, kde jsem v 9. výrobní skupině Chirana, vyrábějící zubní nástroje, dělal vedoucího technické kontroly. V roce 1952 jsme dostal za úkol vybudovat odborné učiliště strojírenské Státních pracovních záloh v Lučanech nad Nisou.
V té době jste začal pracovat také ve veřejných funkcích?
Ano, v roce 1954 jsem byl předsedou komise mládeže a v roce 1958 jsem byl poprvé zvolen do rady města a byl vedoucí odboru výstavby a městského hospodářství. Zřejmě jsem se osvědčil a v roce 1960 jsem byl přeřazen na okres, kde jsem dělal místopředsedu okresního národního výboru. Současně jsem byl členem rady Krajského národního výboru v Liberci a poté v Ústí n. L., ale vše vstupem vojsk vzalo za své a pro své postoje jsem byl svých funkcí zbaven. Nastoupil jsem do LIAZu, odkud mě pro „nadbytečnost“ propustili a já byl půl roku bez práce. Doma ženu, pět dcer, bylo to pro mne velmi těžké období.
Jak jste ho překonal?
Nejprve mi nabídli, abych se odstěhoval z Jablonce, ale i s ohledem na děti to bylo nemožné. Nakonec jsem dostal umístění jako topič pro sídliště Šumava. Tam jsem vydržel do roku 1974, kdy se zjistilo, že mám měsíčně odpracováno 350–380 hodin a při sazbě 7,15 Kč na hodinu si vydělávám víc než místopředseda ONV. Opět mi nabídli, abych se odstěhoval. Nechtěl jsem, tajně jsem dostudoval právnickou fakultu. K závěrečné zkoušce mě nepřipustili a místo diplomu mi dali papír s uznanými zkouškami. Pracovní úřad mi zprostředkoval práci ve Vulkánu Hrádek nad Nisou, kde byl ředitel socialista. I přes tlak jsem tam nakonec zůstal, a pracoval až do důchodu. Po revoluci jsem pak dokončil právnickou fakultu a v roce 1990 dostal diplomy.
V době svého působení na radnici jste se „podepsal“ na řadě projektů ve městě, na kterých?
Jedno z prvních rozhodnutí bylo, že jsem chtěl, aby všude na věžích šly hodiny a kolem divadla a radnice se vysadily květiny. Dalšími kroky byla rekonstrukce elektrických rozvodů na střídavý proud. Vybudovala se třída Budovatelů, kam v Akci Z chodili i zaměstnanci úřadu. Podařilo se mi prosadit autobusové nádraží a s ním i prodloužení linek MHD do Lukášova, Rýnovic, Žižkova Vrchu, Lučan a Lukášova. Prosadili jsme pěší zónu ve městě a letní kino. Podílel jsem se na vzniku technických služeb. Spolu s Milošem Velem starším a Karlem Pelantem jsme byli u zrodu jabloneckého výstaviště včetně kina a Muzea skla a bižuterie. Spolu s dalšími jsme se zasloužili i o tradici jabloneckých bižuterních výstav, které měly ohlas i v zahraničí. Podporu mi tehdy poskytovali dnes již zemřelí členové rady města František Blažek a Ladislav Vojíř i otec dnešního náměstka primátora Miloše Veleho.
Údajně jste se zasloužil i o rozšíření Jablonce?
Ano, byl jsem předseda slučovací komise tzv. velkého Jablonce. Představa byla taková, že kam je vidět, to by mělo být součástí Jablonce. Nejprve to byly Paseky, poté Lukášov, Vrkoslavice, Rýnovice, Mšeno i Kokonín, který se připojil až poté, co jsem odešel. Nakonec se připojila Proseč.
Po revoluci jste působil v Občanském fóru, v jaké roli?
Ještě před revolucí jsem byl spolu s Františkem Vízkem při vzniku místní Obrody, která byla následně součástí OF, a tzv. „Kulatých stolů“. Po prvních svobodných volbách jsem dělal poradce i starostovi Jiřímu Musilovi. Dokázal jsem uživit rodinu i v nelehkých časech, nemocná žena byla s dětmi doma. Nemusím se za nic stydět, i když se má rozhodnutí nemusela vždy líbit.
Je vám devadesát, jste stále velmi čilý, jak to děláte?
Mám velkou rodinu, když se sejdeme, je nás 35. Jsem aktivním předsedou spolku 60 bytů na Budovatelů, to je jako udržet v chodu „malou vesnici“, takže jsem činorodý, rád zajdu na pivo a někdy pomohu radou.
Jiří Endler
