Jak se dělá mincovna (13. část)
V době příprav na státnice nám vedoucí katedry, docent Choma, s vážnou tváří radil, abychom zapomněli, co jsme se učili v 1. a ve 2. ročníku o Šikově ekonomické reformě a že máme být opatrní, abychom neřekli něco, co se nemusí líbit přísedícím v komisi. Byli jsme z toho zmatení. Když už jsme ztratili ideály Pražského jara, nechtěli jsme ztratit šanci ukončit pět let studia. S napětím jsem šel na státnici a přál jsem si nějakou ekonomicky neutrální otázku, kde bych mohl uplatnit své znalosti a zároveň nemusel papouškovat myšlenky normalizátorů. Měl jsem štěstí. Vylosoval jsem si teorii cen. Cenová problematika byla mojí oblíbenou disciplínou.
Vedoucím řídícím pracovníkem mincovny jsem se stal v době, kdy už jsem měl více než 20 let podnikové praxe. Dávno jsem pochopil, že cena výrobku je základem ekonomického úspěchu. Zjednodušeně řečeno „co nejlépe nakoupit a co nejlépe prodat“. Hokynářské „co nejlaciněji nakoupit a co nejdráž prodat“ v mincovní branži nefunguje. Otázka kvality, servisu, bezpečnosti, platebních podmínek, důvěry a spokojenosti zákazníka, to jsou faktory, které když se nesprávně vyhodnotí, pak lze brzy očekávat špatné zprávy. Trh nezná slitování.
Ačkoli jsem jako manažer spoustu pravomocí delegoval na své podřízené, ceny vstupů a výstupů jsem dělal výhradně sám. Abych se nedopustil technických nebo technologických nepřesností, konzultoval jsem s odborníky různých specializací. Nad formální správností jsem se radil s ekonomkou mincovny Marií Zatřepálkovou. Určitě jsem nebyl výjimkou mezi manažery, kteří se podobnými pravidly při obchodní činnost řídili. Správnost svých teoretických úvah jsem si pravidelně potvrzoval při každoročních přípravách na smluvní jednání s dodavateli střížků a s naším hlavním odběratelem – ČNB.
Ceny hotových mincí vyráběných pro ČNB se staly díky řediteli odboru peněžního oběhu Františku Vokatému doslova mojí novou sportovní disciplínou. František byl mým mimořádně fundovaným obchodním partnerem. Svým založením je to sportovec, v mládí provozoval lehkou atletiku, kterou si i po padesátce rád zkusil na sportovních hrách ČNB. Svůj smysl pro fair play ze sportu převáděl i do praktického života. Dalším jeho koníčkem jsou křížovky a hádanky, kde se vypracoval až na předsedu tohoto spolku v ČR. Ani já jsem v přátelských rozhovorech Františkovi neopomněl zdůraznit svého sportovního ducha, kterého jsem si v mládí pěstoval jako aktivní volejbalista, později jako rekreační tenista.
Sport zmiňuji záměrně, neboť František mě po mnoho let pravidelně vyzýval „na souboj“ v přípravě cen oběžných mincí, které byly následně zakotveny ve smlouvách. Někdy se jednalo o smlouvy pouze jednoroční, jindy až pětileté. Tomu odpovídala hloubka přípravy a složitost našich jednání.
První cenové návrhy mincí jsem pro ČNB připravoval už v roce 1992, pomáhali mi ve vídeňské mincovně. Banka je akceptovala bez připomínek. Jednalo se o nejlacinější hliníkové nominály a bylo jich relativně málo. Navíc je banka mohla snadno porovnat s cenami z mincovny Hamburk, což byla řádově kvalita extraligy oproti mému okresnímu přeboru.
Přípravě cen pro rok 1994 a léta následující jsem musel věnovat mimořádnou pozornost. Měl jsem k dispozici ceny střížků od obou dodavatelů, mincovna byla stavebně dokončená, razidla byla částečně z vlastní produkce a byl stabilizován počet pracovníků ve výrobě. Když jsem provedl první pracovní nástřel cen, které pokrývaly náklady na střížky a leasingové splátky nových lisů, odpisy strojních zařízení a budov, náklady na razidla a splátky stavebního úvěru u Komerční banky, byla hotová jen první polovina práce. Složitá úloha mě čekala při stanovení nákladů na mzdy a odvody, rovněž jsem už pouze profesním citem dopočítal režie, do kterých jsem musel zakomponovat i nějaký zisk, aby si na sebe mincovna začala vydělávat.
U cenové tvorby oběživa zákony trhu platily trochu zvláštně. Tržně se k nám chovali všichni dodavatelé, ale měli jsme jen jednoho odběratele, který vůči nám představoval státní zakázku. Jednalo se o modifikované tržní prostředí s nádechem monopolního postavení ze strany zadavatele. ČNB si byla dobře vědoma, že jsme pro ni postavili mincovnu bez koruny jejich podpory. Na druhou stranu měli k dispozici ceny konkurence, které nám oni, ani jejich prvotní dodavatelé, nikdy neprozradili. Mincovna s bankou proto jednala o cenách s velkými obavami.
Moje žena na mě vždycky poznala, že se chystám na cenová jednání s ČNB. Z práce jsem domů chodil pozdě a unavený. Snažila se moji situaci převést na legraci, posílit mi sebevědomí a zvednout náladu. Namítal jsem, že jednat s předsedou českých křížovkářů a hádankářů není vůbec jednoduché. Potřebuji v cenách ukrýt zisk, který nesmí být příliš vidět, což ale takový profesionální hádankář rychle uhodne a snadno odhalí.
Můj oponent Ing. Vokatý byl rovněž velmi zodpovědně připraven. Ve sportovní terminologii „měl natrénováno“. Dopingové kontroly jsme se neobávali, musel jsem řídit podnikové auto a František alkoholu nikdy neholdoval. Výhodou mého soupeře bylo domácí prostředí. Na mé straně byla výhoda prvního podání. Předkládal jsem cenový návrh podpořený množstvím analýz a rozborových tabulek.
O každém nominálu se jednalo zvlášť. Začínalo se u hliníkových haléřových mincí. Tam byla hlavní obava, aby se ceny neblížily nominální hodnotě mince. Na to byl František Vokatý mimořádně citlivý. Další nominály pečlivě zkoumal a trvalo dlouho, než jsem prokázal oprávněnost svého návrhu. Často jsme se přeli a dohadovali, když někomu chyběly argumenty, tak sportovně uznal, že právě teď dostal gól, ale utkání tím nekončilo. Nejvíce jsem si vážil toho, že naše jednání byla přísně věcná a nikdy nepřerostla v osobní spor. Když jsme je dovedli ke zdárnému konci, vždycky jsme si podali ruku a s úsměvem jsme se rozešli. Takové formy jednání mohou vést jen vyrovnaní soupeři, kteří vědí, že jedním dnem život nekončí a že se budou setkávat dál a budou řešit nové situace. Františka Vokatého jsem si za jeho přístup nepřestal nikdy vážit.
Mé vzpomínání na cenovou tvorbu by nebylo úplné, kdybych se nezmínil o tendrech, kterými v průběhu let ČNB chtěla přimět mincovnu k racionálnějšímu způsobu tvorby cen oběžných mincí. Pro okolní zahraniční mincovny to bylo velké překvapení. Nebylo zvykem, aby centrální banky vyhlašovaly mezinárodní tendry na výrobu oběživa, když mají ve své zemi mincovnu. Ihned mi volali ředitelé mincoven, že je naše centrální banka oslovila. Nechápali, proč se ČNB ke své mincovně takto chová. Musel jsem jim vysvětlit, že my jsme privátní mincovna a ČNB k nám přistupuje pouze jako ke svému obchodnímu partnerovi. Vyšší národní zájmy zde nejsou a centrální banka v ČM nemá majetkovou účast, přestože jí byla nabízena. Ředitel peněžní sekce dr. Surga nám často říkal: „Banka k vám necítí a nemá žádné mateřské povinnosti.“ Zkrátka tržní konkurenční prostředí.
Zahraničním účastníkům tendru bylo vysvětleno, že ČNB z principu nemá zájem změnit dodavatele oběživa, ale pouze vytváří tlak na ceny. Tendrové řízení a snaha získat státní zakázky přineslo do ČM novou kvalitu. Majitelé mincovny rychle pochopili, že bez zakázek ČNB by jejich nová investice ztratila smysl a cenovým přípravám pro tendrová řízení jsme museli dát absolutní prioritu. Výše ceny mincí byla hlavním kritériem pro úspěch v soutěži. Velké pochopení jsme našli u našich dodavatelů střížků, kteří se začali chovat velmi opatrně, aby spolu s námi neztratili solventního a náročného zákazníka.
Po čase ČNB pravomoce uzavírání smluv s mincovnou vyčlenila z výhradní působnosti peněžní sekce a hlavní roli přisoudila sekci správní, která si na pomoc ještě přizvala sekci rozpočtovou. Ze sportovních klání s Františkem Vokatým se najednou stala nepříjemná úředničina, která nabrala formu státních zakázek se všemi náležitostmi. Uspět v těchto tendrech bylo mou bezvýhradnou povinností, kterou jsem naštěstí vždycky splnil. Pro mě osobně se tím mnoho změnilo. Jednání o cenách ztratila sportovního ducha, ve kterých se nevítězí, ale je nutné pouze uspět.
Jan Vízek, bývalý ředitel České mincovny
