Jaroslav Šída – Politika je umění správného rozhodování
Narozen roku 1979 v Jablonci nad Nisou, absolvoval ZŠ a Gymnázium Dr. Randy, studoval Západočeskou univerzitu v Plzni. Právník a podnikatel, majitel La Kavárny a zakladatel pivovaru Volt. Je ženatý, má dvě děti, mezi velké koníčky patří tenis a cyklistika spojená s vínem. Zastupitelem je od roku 2018. Kandidoval za Pirátskou stranu, ve které je předsedou místního sdružení.
Proč jste vstoupil do komunální politiky?
Především to byla snaha o oživení uvadajícího centra města. Patřím ke generaci, která měla šanci během studií vyrazit do zahraničí a vidět živá, pulsující centra měst plná kaváren a malých obchodů, ulice plné lidí a cyklistů. Dlouho jsem žil v domnění, že podobné by to mohlo být i v centru Jablonce. Z tohoto důvodu jsme před 10 lety s manželkou v samotném centru města – na domnělé „dobré adrese“ – otevřeli kavárnu s vínem od francouzských malovýrobců a nad ní zrekonstruovali byt pro naše společné bydlení. Po čase přišlo poměrně zásadní vystřízlivění, kdy jsme se stali svědky opačného trendu, než jsme si představovali – uvadajícího prostředí okolo nás s prohlubujícími se sociopatologickými jevy, nulovou aktivitou města v nasměrování turistů z narvaných Jizerek směrem do Jablonce, „divokou“ sociální politikou města završenou nesmyslným Centrálem.
Čemu se v komunální politice věnujete?
Jsem členem majetkoprávního výboru, kde se snažím klást větší důraz na ochranu veřejných zájmů při prodeji majetku, hledání lepších urbanistických koncepcí a politiku výstavby bytů. K ochraně veřejného zájmu bych rád podotkl, že spousta lidí považuje nás, Piráty, za levicově smýšlející extrémisty, což mně připadá legrační, jelikož já i většina mých kolegů pocházíme z podnikatelského prostředí. Hodně se věnuji autobusové dopravě a energetické koncepci města. Mým osobním cílem je především hledat rovnováhu v komunikaci mezi privátním a veřejným sektorem, hledat spolupráci namísto stávajícího klientelismu a spekulantství.
Hrál jste úspěšně tenis, ale vrcholově jste se mu nevěnoval, proč?
V Jablonci jsou dva kluby. Proseč, kde se hraje tenis vrcholově, a Břízky, kde hrajeme tenis spíše pro radost a zábavu. Mě k tenisu přivedli rodiče, kteří hráli v Břízkách, kde se věnovali také mládeži. Vyrůstal jsem na tenisových kurtech. Trénoval mě tatínek, ale nebyl jsem ten typ, který by tenis intenzivně trénoval několik hodin denně. I přesto jsem byl poměrně úspěšný, ale vždy jsem byl veden k tomu, že prioritou je vzdělání a škola. Tato skutečnost hrála roli i v mých 18 letech. Měl jsme možnost jít trénovat do USA, slíbeno jsem měl i studijní stipendium.
Nelitoval jste později?
Nelituji, měl jsem příležitost vydat se do Francie, studovat tam politologii a sbírat víno na francouzských vinicích, projet Pyreneje na kole. Naučil jsem se řeč. Poznal úžasné lidi. Krátce po škole jsem měl možnost odjet pracovně do Tunisu. Jednalo se o stavební zakázku. Byl to neskutečný zážitek.
V jakém ohledu?
Jednalo se o výstavbu kulturního centra o rozloze dvou fotbalových hřišť. Dělal jsem tam projektového manažera. Fascinující byly kulturní zvyklosti místních. Strom byl pro ně posvátný. Celá stavba se kreslila dle palem, které na pozemku rostly možná stovky let.
Věnoval jste se pak oboru právníka?
Dvanáct let jsem pracoval jako podnikový právník v Preciose. Poté definitivně převážila touha po změně, nechuť dělat právo a idea postavit vlastní podnik, něco vytvořit, být kreativní a vybudovat nové projekty. Ty jsou do jisté míry ovlivněny Francií. S manželkou Eliškou jsme před 10 lety otevřeli La Kavárnu. Tento krok vnímám pozitivně, vytvořili jsme krásné místo pro setkávání uprostřed města. Díky tomu jsem potkal celou řadu dobrých lidí a zrodila se spousta dobrých věcí. Například idea pivovaru Volt nebo projekty Jizerská 50x jinak či Sígr z jabka.
Je kavárna spíš koníček?
Ano, s manželku máme svá zaměstnání a kavárna je náš společný koníček. Uvidíme. Rádi bychom ji spojili s minisýrárnou, a máme i další plány. Ale k tomu dojde časem, pro nás je důležitý také společně strávený čas. Rád se věnuji rodině a dětem. Snažím se na ně přenést vše dobré, co mě naučili rodiče, včetně lásky ke sportu.
Vedete je k tenisu?
Ano, to je můj celoživotní koníček, tenisu se věnuji stále, trénuji nejen své děti v Břízkách.
Jak vnímáte své rodné město?
Co se týče urbanismu, připadá mi, že se jedná v Jablonci o zakázané slovo. Moje žena Eliška je, stejně jako celá řada mých pirátských kolegů, architektkou se zkušenostmi ze zahraničí (Paříž). Hlavně díky ní intenzivně vnímám zdařilý urbanistický rozvoj nejen zahraničních, ale také mnoha okolních českých měst jako Vratislavice nebo Turnov. Jednoduše pak docházíme k závěru, že v našem městě urbanismus prostě neděláme. Např. nekoncepční výstavba objektu Central, který namísto možné progresivní budovy se zelenými plochami, OZE, byty a partery, jež mohla být pro oživení centra velkou nadějí, skončila jako zastaralá stavba s vysokými hradbami – pro život i podnikání v centru města naprostá tragédie. Upíráme se k nesmyslně megalomanským projektům vytvářejícím nové bariéry a komplikujícím již tak složité řešení dopravní situace ve městě jako je tunel u přehrady, zároveň netvoříme propojené a prostupné město pro chodce a cyklisty za účelem snížení počtu aut v ulicích. Říkáme si město sportu, ale nejsme schopni vybudovat síť opravdových cyklostezek a propojit bezpečně centrum města s přehradou a Jizerkami. Neumíme postavit cyklostezku mezi Jabloncem a Libercem. Chybí nám energetická koncepce. Přijde mi až komické, že každá druhá fabrika měla před 100 lety na Nise svou vlastní hydroelektrárnu, nyní nemáme na bázi OZE nic krom kogenerací. Neumíme postavit veřejné osvětlení dobíjené z FVE či ho jednoduše, za pár tisíc adaptovat na nabíjení pro elektrokola. Přitom ve fondech EU jsou již od roku 2017 alokovány nemalé finanční prostředky právě pro tyto věci. Také nemáme kde bydlet a chybí nám vize pro vzdělání a vznik elitní školní instituce.
Jaký je Jaroslav Šída?
Nemá doma televizi a rád tráví co nejvíce času v pohybu venku, nejlépe na slunci. Celé léto trávíme v širokém rodinném kruhu na chalupě ve Bzí. Sušíme seno a snažíme se dodržovat zásady francouzské gastronomie, která má blízko k „eko“ hospodaření. Večeře připravujeme z čerstvých domácích výpěstků. Jíme málo, zato dlouho a pestře ve stylu „slow food“ a „pour plaisir“. Večeře jsou pro nás příjemným prostředkem vzájemné komunikace. Říkáme tomu „stolní společnost“. Nesmí chybět červené víno z Provence, které vždy náležitě rozproudí krev, a tím pádem i živou politickou diskuzi. U stolu sedí zpravidla několik aktivních členů různých politických stran. Občas to není jednoduché, ale dá se konstatovat, že vzájemně tříbíme politický názor a hledáme řešení problému nebo společnou vizi. Já sám se pak učím větší míře vzájemného porozumění a pozitivního myšlení v politice.
Jiří Endler
