Pro úspěch každého podnikatelského záměru je důležité vybrat správné lidi. Jako manažer jsem nerad prováděl hodnocení podřízených a ještě více nerad jsem svá hodnocení přímo s lidmi projednával. Zastávám teorii, že povahu člověka nezměním, je třeba využívat jeho dobré vlastnosti a ty špatné jenom tlumit.Negativní motivace nevede k cíli, jen lidi stresuje.
S hodnocením a odměňováním lidí jsem měl bohatou praxi a asi i proto, že jsem o tom tolik věděl, jevily se mi tak obtížné. Více jak 12 let jsem byl vedoucím odboru mezd a pracovní síly na Generálním ředitelství Jablonecké bižuterie, 6 let jsem jako ekonomický náměstek měl přímo podřízený mzdový odbor a jako provozní náměstek jsem v letech 1990–1994 řídil i odbor personální.
„V tržním systému si můžete koupit úplně všechno, zejména nejlepší a nejvýkonnější techniku a nejprogresivnější technologie. Nejtěžší to však je s pracovníky, ty, které potřebujete, se volně na trhu práce zpravidla nevyskytují. Musíte si je vychovat a chránit. Jen tak můžete být lepší než konkurence. Tržní hospodářství je na principu konkurence založeno a vítězí ten, kdo má nejlepší pracovní síly.“ To jsme se učili v personálním bloku na mých studiích v Německu. Při sestavování týmu pracovníků pro mincovnu jsem se tím asi podvědomě řídil a lidem jsem vždycky věnoval mimořádnou pozornost a péči. Nebylo v tom jen sociální cítění, ale i silný prvek pragmatismu. Sebelepší stroje, když obsluhuje průměrný, anebo ještě horší personál, nemůžou přinést špičkové výsledky. U manažerů slabé úrovně jsou pak následky špatného řízení pro firmu přímo fatální.
Tým lidí, s nimiž jsem při budování mincovny spolupracoval a který jsem dával dohromady velmi nenápadně, vytvořil dobré dílo. O některých už jsem se zmínil v předchozích kapitolách. Byli vždy nějak rozptýleni a nikdo to nedělal jaksi na plný úvazek. Ani já ne. Od roku 1992 až do roku 2005 jsem kromě mincovny měl i určité povinnosti vůči bižuterní výrobě. Stále to ale bylo slabší a slabší.
Ing. Josefa Pazoura mi doporučili jak výrobní náměstek, tak generální ředitel Bižuterie. Pepa, jak jsme mu všichni říkali, byl stálým členem našich pracovních skupin při návštěvách zahraničních mincoven. Technologii ražeb a výrobu razidel znal velmi dobře z bižuterní výroby. Na vysoké škole studoval tváření kovů za studena. Samá pozitiva. Bohužel se nechtěl vedoucím mincovny stát. Nechápal jsem jeho odmítavý postoj a snažil jsem se ho přesvědčit, že má před sebou velkou výzvu a šanci něco mimořádného dokázat. Nepodařilo se mi to. Jeho argumenty byly příliš silné. Nechtěl jsem ho ztratit a přestal naléhat. Jeho přednosti byly jinde. Po celou dobu naší dlouholeté spolupráce byl pro mě mozkem nejen ve výrobě, ale jeho znalostí a inteligence jsem bohatě využíval při sestavování kalkulací a při hodnocení designu nových komerčních ražeb. Ostatně toto do dneška velmi cení ČNB, kde Pepa Pazour zastupuje mincovnu při výběru nových návrhů na pamětní mince a je váženým odborníkem. To není každému přáno.
Druhým odborníkem, který s námi začal spolupracovat, byl Ing. Miroslav Vítek, vedoucí provozu nástrojárny a bývalý vedoucí lisovny se specializací sklářské stroje. Měl dlouholetou zkušenost se řízením lidí přímo v provozech a nebál se rozhodovat. Byl to pravý opak Pepy Pazoura. Chtěl být vůdcem, nebál se překážek. Mincovna se pro něj stala životní příležitostí a byl ochoten za ni bojovat. Někdy až příliš vehementně a občas se dostával do potíží se svými bývalými kolegy z bižuterní výroby, které se postupně stále méně dařilo. Mincovna naopak vzkvétala. Několikrát jsem ho doslova zachraňoval před odvoláním. Čím více mincovna získávala na věhlasu, tím více zájemců o jeho funkci se vyskytovalo. Moje zásada byla, že své lidi v těžkých chvílích neopouštím. Vznikla z nás nerozlučná dvojce Vízek – Vítek a společně jsme procestovali téměř celý svět. Naše skoro stejná jména dělala cizincům mnoho problémů, přestože jsme úplně odlišní. Mirek Vítek svoji roli vedoucího provozu sehrál velmi dobře a stroje v mincovně se staly jeho velkou láskou, která na nich je do dneška patrná.
Tvořili jsme základní minitým – Vízek, Vítek, Pazour. Každý z nás přinesl to nejlepší, čeho byl schopen a spojení dvou techniků a ekonoma přineslo nečekané pozitivní výsledky.
Roli mojí pravé ruky sehrála velice úspěšně Anička Čapková, která se stala mojí spolupracovnicí v roce 1990. Domluvila se německy, rusky, později i anglicky a byla ochotna se dále vzdělávat v kurzech pro asistentky. Ve výčtu prvních pracovníků mincovny nemohu opomenout Renatu Halamovou, která byla velice svědomitou účetní a pro mě, se svojí mateřštinou, neocenitelnou německou překladatelkou.
Mincovna, aby fungovala, potřebuje hlavně lidi přímo do provozu. Vítek s Pazourem připravili základní seznam profesí a začali k nim vybírat i vhodné lidi. Potřebovali jsme seřizovače lisů, obslužného kontrolora, baličku, šičku, trezoristu, režimového pracovníka, mistra a účetní. Na doporučení ČNB všichni museli mít čistý trestní rejstřík, abychom si nenadělali problémy s dodržováním bezpečnostních směrnic hned na začátku. Noví kolegové zatím netušili, co je přesně čeká, ale lákadlo mincovny mělo kouzelnou moc a veškerá jejich osobní omezení se jim rychle dostala do krve. Nejvíce lidem asi dodnes vadí kamerový systém, pod nímž celý den pracují a nemožnost volného pohybu.
Kolegové Vítek s Pazourem sáhli po těch nejlepších. Mistři Schejbal a Šoul patřili k oporám kolektivu. Stejně tak seřizovači lisů Machačný a Bakeš měli skutečně zlaté české ruce, které si uměly se vším poradit. Výběr těchto čtyř odborníků a jejich přechod do mincovny se neobešel bez kritiky ze strany šéfů bižuterní výroby. Ztratili špičkové fachmany, za něž neměli rovnocennou náhradu. Proti Vítkovi a mincovně se začínalo tvořit nepřející podhoubí, k čemuž přispívaly další odchody bižuterních pracovníků do mincovny. Tady byla potřeba moje síla provozního náměstka. Protože jsem velel personálním záležitostem v celém podniku, nikdo mi v tomto směru přímo neoponoval.
Tým pracovníků, se kterým jsme zahájili chod mincovny a byli připraveni vyrábět nové české mince, čítal pouhých 18 lidí. Bylo zřejmé, že pro první etapu je to velmi skromný počet a bude se v průběhu let navyšovat až na počet 66, ale to je úplně jiná historie.
