Jak se dělá mincovna (5. část)

Projektová příprava mincovny, stejně jako jiné ekonomické projekty, by podle učebnice ekonomiky měla mít několik navazujících kroků a harmonogram celé akce by od průzkumu trhu až po úspěšné zahájení výroby mincí trval roky. Tolik času jsme neměli. Naštěstí jsme se už nemuseli zabývat rozhodováním bývalých stranických orgánů.

Na přelomu let 1992 a 1993 jsme již byli v tržním prostředí akciové společnosti Bižuterie, kdy rozhodovali výhradně akcionáři. V našem případě někteří akcionáři byli zároveň vrcholovými manažery společnosti. Co jinde trvalo měsíce, u nás se počítalo na dny nebo týdny. Tomu odpovídaly i lhůty pro předkládání materiálů pro schvalovací procedury.

Stál jsem před nelehkým úkolem připravit ekonomiku celého projektu v krátkém čase a s minimem podkladů. Musel jsem přemýšlet výhradně tržně. Trh, na kterém se budou prodávat námi vyrobené mince, pro mě představovala výhradně ČNB. Zdrojů pro ekonomickou úvahu jsem měl opravdu málo a příslib ČNB o budoucích zakázkách byl neurčitý. Banka nám neřekla, kolik mincí objednala v Německu a v Kanadě pro měnovou odluku, a už vůbec ne v jakých cenách. Neměli jsme představu, kolik zaplatíme za stroje a zařízení. Na našich poznávacích cestách se o cenách strojů nemluvilo, byly to důvěrné informace, které se návštěvám neříkají. Znali jsme jen nabídkové ceny razicích lisů Gräbener a balicí linky na mince od firmy Albakon z Prahy. Budovu jsme měli vlastní, ale projekt na její přestavbu jsme zatím neměli. Tudíž i tato položka byla pro mě neznámá. Formální postup na ekonomickém projektu jsem přesto dodržel. Vypracoval jsem ekonomickou studii s hrubým odhadem výše nákladů na strojní vybavení a stavební úpravy. Můj počáteční odhad se později ukázal jako přiměřeně kvalifikovaný. Budoucí tržby a výnosy, které pokryjí nutné náklady a zabezpečí návratnost vložených peněz, jsem ale musel střelit od boku. Při projednávání materiálu na poradě vedení vyšlo najevo, kolik existuje neznámých. Hlavními oponenty byli ti, kteří se dosud na přípravě nepodíleli. Byla to více žárlivost na tuto novinku než oprávněné propočty, neměli žádné exaktní argumenty. Generální ředitel na jednání celou diskuzi ukončil slovy: „Jedná se o první rozbor ekonomiky a materiál považuji za projednaný a schválený. Zároveň ukládám provoznímu náměstkovi Vízkovi, aby pokračoval v procesu příprav realizace mincovny.“ Oponenti mincovny nikdy na tento moment nezapomněli, nebyli zvyklí prohrávat.

Věděli jsme, že jdeme do velkého rizika. Návratnost strojních investic byla spočítaná na 8 let, návratnost stavební části dokonce na 20 let. Zdrojem veškerých výnosů byly uvažovány jen tržby za oběživo pro ČNB. Vůbec se nevědělo, kdy ČNB bude razit pamětní mince ze stříbra nebo ze zlata. Neuvažovali jsme ani o výrobě pamětních medailí pro externí zákazníky, ani o koncepci vlastní emisní aktivity mincovny nebo o ražbě pro cizí národní banky. Rozvoj mincovny během následujících pěti let byl ve všech prve neuvažovaných aspektech tak překvapivý, že o návratnosti investic nebylo pochyb a ziskovost byla až hrozivě velká. Odborníci z ČNB to určitě předvídali, ale nechali nás v obrovské nejistotě. Udělali dobře, protože jen tak mohla mincovna vyrůst na zdravých základech bez přehnaných očekávání.

Moji kolegové Vítek s Pazourem se plně věnovali přípravě technického projektu. Podle znalostí z mincoven v Hamburku a Berlíně připravili soupis všech nutných strojů pro zahájení ražby haléřů. Důležitou roli v této fázi sehrála ČNB se svými požadavky na vnější i vnitřní ochranu mincovny. Banka k nám poslala specialistu na ochranu peněz s bohatými zkušenostmi – Štefana Račáka. Na jeho doporučení jsem navázal kontakty s Policií České republiky v Jablonci. Okresní ředitel policie major Rašín mě seznámil s odborníkem ochrany objektů, kapitánem Krpatou. Ten s námi osud budování a následného provozu mincovny sdílel až do svého odchodu do výslužby.

Technický projekt, vedle nezbytných strojů a zařízení, zahrnoval i část technologickou. Jak technologii výroby razidel, tak technologii ražby. Výroba razidel zahrnuje cca 35 operací od sádrového modelu mince, přes redukční stroj, úpravy na obráběcích strojích, až po pracovní razidlo. Technologie ražby začíná přísunem střížků, pokračuje přes operaci ražby v lisu, kontrolu, až po balení a expedici hotových mincí. ČNB přesně stanovila balení mincí do papírových ruliček s potiskem. Ruličky se pak zatavily do plastové folie a zašívaly se do jutových přepravních pytlů. Šicí stroje jako součást technologie výroby mincí nás skutečně překvapily. Je to ale norma platná z dob Rakousko-Uherska. Čas ji zkrátka prověřil a možná platí ještě dnes.

Vyhovění bezpečnostním pravidlům ostatně bylo jednou z nejsložitějších částí projektu. ČNB přesně stanovila míru odolnosti stěn i dveří tresorů na hotové mince a na drahé kovy. Tresory mají i otřesová čidla pro případ, že by se někdo pokusil do nich dobývat. Otvírání oken v mincovním provozu je nepřípustné. Buď jsou okna opatřena zámkem, nebo nemají vůbec panty. Fólie na okenních sklech zabraňuje jejich rozbití. Uvnitř výrobních prostor se nachází nespočet kovových skříňových tresorů k úschově razidel a dalších cenností, které se sem po ukončení směny pečlivě zamykají.

Zároveň s technickým projektem se rozběhla i stavební část. Tu dostal na starosti pan Mach, majitel firmy Impos, s nímž jednal hlavně technický náměstek Ulrich. Moje role byla především kontrolní v oblasti dodržování termínů prací. Denně jsme se scházeli na poradách. Všichni pracovali s velkým nasazením a nadšením. Dnes by kompletní projekt mincovny stál mnoho milionů korun. Spolu s generálním ředitelem jsem pro hlavní aktéry této krásné hry dohodl mimořádné odměny v řádech desítek tisíc korun. Stačilo to. Byli jsme zkrátka nadšení a zároveň i posedlí pocitem, že se podílíme na novodobé historii českého mincovnictví. Komu se to za život podaří? My jsme to štěstí měli.

Na závěr si dovolím jednu zajímavou vzpomínku. Když se řešila otázka, jak se do chráněného prostoru mincovny budou dostávat rozměrově velké lisy, padl návrh, že se jednoduše vybourá díra v obvodové zdi a po přestěhování lisu se zase zazdí. Strojaři ani stavaři v tom neviděli problém. Jako jediný jsem zásadně nesouhlasil. Žádal jsem jednoduché, bezpečné a opakovatelně použitelné řešení. Navrhoval jsem například instalaci vrat, která se budou vysunovat ke stropu, tam je místa dost. Jak se ukázalo, jednal jsem skutečně s kreativními lidmi. Pan Mach z Imposu napříště přišel s originálním řešením vrat bez pantů, které se při otevírání posunují opravdu ke stropu a v klidové poloze jsou bezpečně zajištěny proti zvednutí. Všem se to líbilo. Dodnes jsou tato vrata funkční a všichni odborníci je obdivují. Nikoho nenapadne, kdo je autorem myšlenky.

Příště si přečtete, jak se sestavoval tým spolupracovníků

Jan Vízek, bývalý ředitel České mincovny