Bohumil Jakoubě - Černobílá fotka má stále své kouzlo

Bohumil Jakoubě se narodil roku 1944 v Jablonci nad Nisou. Vystudoval Vyšší průmyslovou školu strojní. Od roku 1975 je fotografie jeho profesí. V roce 1990 založil nakladatelství a od té doby se věnuje především publikační činnosti. Mezi jeho nejčastější zakázky patří fotografování skla a bižuterie, hlavním tématem vydaných publikací a pohlednic je krajina Jizerských hor, Krkonoš a Českého ráje.

Kde se u vás vzala vášeň pro fotografii?

Prastrýc Josef Nesvadba rád fotil zejména Vysocko a Zlatoolešnicko kde žil. Viděl jsme u něj dnes již prehistorické začátky, kdy neměl ani zvětšovací přístroj. Pozoroval jsem ho a od 12 let mě fotografování chytlo, začal jsem se pídit po aparátu a vytvořil své první snímky. Doma se nějaký našel, začal jsem fotit a postupně mé amatérské fotografování dozrálo natolik, že jsem se v roce 1960 odvážil své fotky publikovat.

Kde jste své fotky prezentoval?

Bylo to v okresních, krajských, ale i celostátních novinách a časopisech. Od roku 1971 jsem přešel na barevné diapozitivy, ze kterých se poté tisklo. Okruh se rozšířil do mnoha vydávaných titulů a od roku 1975 jsem se stal profesionálním fotografem. Působil jsem v různých časopisech, v nakladatelství Orbis později Panorama. Fotil jsem kalendáře, pohlednice či materiály pro cestovní ruch.

Kdy jste se rozhodl postavit na vlastní nohy?

Před rokem 1989 musely fotografie pro tisk projít schválením výtvarné komise, proto jsem se postupem času stal jenom fotografem „na plný úvazek“, členem Svazu výtvarných umělců, nyní Unie výtvarných umělců. Od roku 1990 jsem si vybavil ateliér a založil nakladatelství.

Jaké zakázky dominovaly?

Bylo to sklo a bižuterie, dále jsem fotil především Český ráj, Krkonoše a Jizerské hory pro tiskoviny propagující cestovní ruch.

Jako fotograf jste prošel od černobílé fotografie přes barevnou po digitální, lze tato období oddělit?

Nelze. Černobílá fotka má stále své kouzlo, ale barevná je nutností. Naštěstí jsem brzo pochopil, že film skončí, nebo zůstane víceméně historickou součástí fotografování, a začal se věnovat digitální fotografii, prakticky od jejího prvopočátku. Digitální fotografie překonala klasickou fotografii. Dnes jsou snadno dostupné špičkové aparáty, velké digitální stěny, a nespornou výhodu je, že se si každý ihned prohlédne snímek, který pořídil. Většina pak bezmyšlenkovitě cvaká a fotí. To není můj případ a nikdy nebyl. Svým ratolestem tvrdím, že fotograf musí před zmáčknutím spouště trochu přemýšlet. My se to naučili v době filmů, což bylo finančně poměrně náročné a kvalitní diapozitivní filmy byly nedostatkovým zbožím.

Jakými fotoaparáty jste fotil?

Byla jich celá řada, filmové aparáty značek Nikon, Pentax, Linhof či Sinar, digitální éra začala Olympusem přes Nikon a Canon až po středoformát PhaseOne. Proto mám doma mnoho fotoaparátů, které na mě koukají smutně z vitríny.

V úvodu jste zmínil prastrýce Josefa Nesvadbu, jaké rady vám dal pro vaši tvorbu?

Říkal, že dobrý fotograf musí umět pořídit fotku za každého počasí. Já pak vycházím z toho, že fotku může udělat každý, profesionál musí.

Jak vaše fotky vznikají?

Především je nutné znát kraj, ve kterém fotím. Všechny lokality jsem prošel, projel na kole či v autě nesčetněkrát, v různých časech a obdobích. Naučil jsem se znát, odkud a v jakém ročním období je krajina nejpůsobivější, kdy a kde vychází a zapadá slunce.

Věnoval jste se také publikační činnosti, jaké?

Jak již bylo řečeno, tvořili jsme především prospekty, zejména v oblasti cestovního ruchu, věnoval jsem se průmyslové fotografii. Vzniklo i několik, myslím si, pěkných knih s manžely Scheybalovými – Krajem skla a bižuterie nebo Kraj kolem Jizery. Dále knihy spíše o osobnostech, které tvořily i v regionu. Velmi si cením knihy Geopark Český ráj, která se bohužel nedostala na trh, byla víceméně pro prezentaci lokality v zahraničí. S manželkou spolupracuji na knihách, které vydává Muzeum Českého ráje, kde jako ředitelka pracuje. Vydali jsme například Krajinou domova, Babiččina kuchařka, Z babiččiny zahrádky do dědova sklípku a další.

V loňském roce jste s Otokarem Simmem vydali knihu Jablonec město nad Nisou, jak vznikala?

Paní Jana Scheybalová měla rozepsanou poslední z osmi knih, které byly v edičním plánu, ale bohužel zemřela. Ke mně se dostal koncept prvních kapitol. Po její smrti jsem nevěděl, co s tím, a oslovil jsem Otu Simma, se kterým jsem spolupracoval na publikaci Rozhledny Jizerských hor. Doslova jsem ho přesvědčoval a nakonec se mi to podařilo. Myslím si, že se kniha podařila, má velmi pozitivní ohlasy.

Máte nějaké nápady na další tvorbu?

Co bych rád, to nejspíš nepůjde. Publikací o Českém ráji, Krkonoších a Jizerských horách je mnoho a každé další jsou podle mého předem odsouzeny k zániku. S manželkou bych rád vydal knihu o lidové architektuře v regionu. Ale nemám nutkavý pocit něco tvořit. Jsem rád, že se povedla kniha o Jablonci nad Nisou.