Vladimír Zelinka - Sport mi dal vůli, pokoru a odhodlání
Kde jste získal lásku ke sportu?
Od malička jsem miloval sport. Závodil jsem za školu, v Železném Brodě jsem hrál českou házenou, fotbal, ale mojí největší láskou byla vždy atletika. Když jsem šel v patnácti letech do učení do Jablonce, začal jsem aktivně závodit v Tělovýchovné jednotě LIAZ Jablonec. V 16 letech jsem byl třetí na mistrovství republiky na 100 metrů, nejlepší z Čechů, protože přede mnou byli pouze dva Slováci. Na vojnu jsem narukoval do Rudé Hvězdy Praha, ale v té době tam byli lepší závodníci a převeleli mě do Rudé Hvězdy Cheb, kde jsem se dál atletice věnoval. Po vojně jsem se vrátil do Jablonce, začal pracovat v přidružené výrobě Liaz Jablonce a dál se věnoval atletice. Bohužel jsem v roce 1967 vážně onemocněl, což ukončilo moji závodní činnost.
Dal jste se tedy na trenérskou dráhu?
Nechtěl jsem odejít od sportu. Začal jsem pomáhat Karlovi Baňovi, který v Jablonci trénoval sprintery. Po jeho odchodu zpět do Liberce jsem převzal sprintery v TJ LIAZ Jablonec.
Kolik lidí tvořilo vaši trenérskou skupinu?
Bylo jich kolem deseti, mezi nimi byli například Hana Slámová, Miroslav Hribik, Tomáš Prax a Karel Kolář. Postupem času dosahovali moji svěřenci skvělých výsledků, například tři z nich byli na prvních třech místech na mistrovství České republiky mužů.
Musel jste si během trénování dodělat trenérskou třídu?
Postupně jsem si doplnil trenérské vzdělání, ale díky výkonům svých svěřenců jsem nemusel doplňovat vzdělání na vysoké škole, což bylo tehdy povinné. Na základě úspěchů jsem dostal od Českého atletického svazu výjimku.
Kde jste mimo jiné čerpal zkušenosti pro trénování?
Nejvíce jsem jich načerpal od Emila Dostála, což byl uznávaný odborník. Trénoval u nás a po revoluci ve Spojených státech. Mezi jeho nejlepší svěřence tehdy patřil čtvrtkař Trousil, který držel československý rekord. Paradoxem je, že mu ho následně sebral Karel Kolář. Díky zaměstnání jsem se mohl trénování naplno věnovat, uvolňovali mě i na různá soustředění, a to i několikatýdenní. Mnohé jsem čerpal i na zahraničních stážích a soustředěních, především v Itálii.
Kteří atleti patřili mezi ty nejlepší?
Velký talent měl Miroslav Hribik, ale bohužel odešel na vysokou školu do Prahy, což z pohledu trénování nebylo ideální, a tam sportovně stagnoval. Hana Slámová startovala na evropském šampionátu. Jednoznačně nejlepším mým svěřencem byl Karel Kolář. Karel byl ze všech funkčně nejlépe připraven, což bylo dáno jeho sportovní všestranností. Od dětství se věnoval různým sportům, což mělo na jeho atletickou výkonnost velký vliv. Na mistrovství Evropy v Praze v roce 1978 byl druhý a se štafetou 4x400 m, kterou jsem trénoval, získal stříbro. Následující rok byl halový mistr Evropy ve Vídni, kde vytvořil nový světový rekord v běhu na 400 metrů. O rok později obsadil na ME druhé místo.
V té době jste trénoval také reprezentaci?
Ano, tehdy bylo dáno, že kdo měl nejlepšího závodníka, trénoval i národní štafetu, takže jsem kromě Karla připravoval i další čtvrtkaře.
Jak dlouho jste připravoval atlety?
Trénování se věnuji nepřetržitě 47 let, i když nyní ne již tak intenzivně. Určité formě kondičních tréninků se věnuji stále. Pokud mě někdo osloví, rád mu pomohu. Kromě atletů občas trénuji i fotbalisty. Ale pokud se ohlédnu, jednoznačně moje nejlepší trenérské období přišlo v osmdesátých letech, hodnoceno z pohledu výsledků mých svěřenců. I když jsem poté trénoval mnoho lidí, žádný už tak skvělých výkonů nedosáhl.
Co vám sport do života dal? Stále aktivně sportujete?
Sport mi dal vůli, pokoru a odhodlání. Sportuji celý život, ale nyní převážně chodím, navštěvuji různá sportovní klání v Jablonci, zajdu na házenou, volejbal, fotbal či biatlon. Všude chodím pěšky, snažím se nachodit denně mnoho kilometrů. Díky tomu se držím ve výborné fyzické kondici, nemám žádné zdravotní problémy a moje váha je stejná jako v patnácti letech. Také rád pomáhám při různých akcích Sportu Jablonec, s. r. o.
Jak vaše trénování brala rodina?
Moje rodina se s tím s těžkým srdcem smířila. Byl jsem často pryč, manželka vše tolerovala, přeci jen na rodinu bylo méně času. Mám toulavé boty, proto stále chodím a udržuji se fit. Snažím se mít pořád i sportovní přehled.
Na co nejraději vzpomínáte?
Určitě to jsou okamžiky, kdy Karel Kolář dosahoval největších úspěchů. Byla to velká radost, euforie, nadšení. Tehdy nebyl sport tak komerční jako nyní, dneska by vše bylo mnohem více a lépe ohodnoceno i propagováno. Největší ocenění na tehdejší dobu bylo přijetí u předsedy vlády Lubomíra Štrougala.
Držel jste se v životě nějakého hesla?
Když se natrénuje víc a přetáhneš se, vše lze doladit, ale pokud nemá člověk natrénováno, nedokáže nic. Toho jsem se držel, držím a vštěpoval jsem to i svým svěřencům. Stále to aplikuji na sobě v případě chůze, raději chodím více než málo, abych byl stále fit.
Jiří Endler
