Renata Staňová - Vzpomínám s úsměvem, radostí i nostalgií
Narodila jste se v Brně, jaký osud vás přivál do Jablonce?
Maminka pochází z Jablonce a do Brna se provdala. Když jsem byla malá, rodiče se rozvedli a maminka se vrátila do rodného města. Zde jsem začala navštěvovat základní školu na Žižkově Vrchu.
Jak jste se dostala k atletice?
V páté třídě jsem začala trénovat v atletické přípravce a od šesté třídy jsem chodila do sportovní třídy na škole. Tehdy mě trénovali Soňa Pecháčková, Rudolf Rozmahel a Ilona Bláhová. Bavilo mě to, měli jsme více pohybu a tréninků, bylo to pěkné a pestré.
Po základní škole jste studovala na gymnáziu, kdo vás trénoval tam?
Už v osmé třídě jsem se začala připravovat pod vedením Jiřího Cikána. Trénovali jsme víceboj (100 m př., 200 m, skok do dálky, vrh koulí, hod oštěpem, skok do výšky, 800 m). To mě bavilo. Šly mi sprinty, dálka a oštěp, to byly moje parádní disciplíny, výšku jsem dokázala odskákat, kouli vrhnout. Trápila jsem se s osmistovkou, ale za tu nikdy nebylo moc bodů.
Říká se, že víceboje jsou královskou disciplínou, proč jste si vybrala právě víceboj?
Také se říká, že když někdo neumí jednu disciplínu pořádně, dělá víceboj (smích). Mně se líbila sportovní rozmanitost a všestrannost. Pět soutěží v hale, sedm venku. Závody byly rozloženy do dvou dnů a lehké zaváhání v jedné disciplíně se dalo dohnat v jiné. Je pravda, že na každou z nich má člověk jiné tretry, několikeré oblečení. Jezdili jsme s taškou, jakou mají hokejisté.
Vzpomenete si na svoje první větší závody?
Bylo mi čtrnáct a startovala jsem v prvoligovém družstvu žen v závodě na 100 metrů. Vedle na dráze běžela Jarmila Kratochvílová, ikona české atletiky. Byl to velký zážitek a motivace. Mým hlavním trenérem byl Jiří Cikán, vedl mě celou moji sportovní kariéru, pouze na oštěp jsem měla trenéra Petra Kárného. V oštěpu jsem překonala bájnou hranici 50 metrů, paradoxně v době, kdy už jsem skoro netrénovala. Můj osobní rekord je 50,28 metrů. V dálce mám osobák 633 centimetrů a dlouho jsem měla i československý rekord v sedmiboji výkonem 5 537 bodů. Bohužel v 19 letech jsem začala mít zdravotní problémy a na tři roky z vrcholové atletiky vypadla. Poté jsem většinou zatrénovala na jaře a v letní sezoně závodila. Ve 32 letech jsem po dalším zranění na mítinku v Itálii aktivní činnost ukončila.
Jaké byly vaše největší úspěchy?
Na domácích šampionátech jsem získala 22 zlatých medailí, ve víceboji, dálce nebo oštěpu. Na mezinárodním poli je můj největší úspěch třetí místo v juniorských závodech Družba. Těch se účastnili zejména sportovci východního bloku a byly to velmi kvalitně obsazené závody. Co se týče akcí, jako je mistrovství Evropy nebo světa, těch jsem se nezúčastnila. Tehdy nebyly tyto šampionáty zařazeny v juniorských a dorosteneckých kategoriích, a když už jsem se kvalifikovala na šampionát, v přípravě jsem se zranila a nakonec na závody nejela.
Věnovala jste se také trenérské práci?
Chvilku ano. Dokonce moje svěřenkyně Lucka Čepilová získala titul mistryně České republiky. Bohužel na trenérskou práci nemám čas.
Jak vzpomínáte na svá atletická léta?
Vzpomínám s úsměvem, radostí i nostalgií. Byla to úžasná doba. Jezdili jsme na závody družstev, byla legrace, všichni jsme se znali, byli jsme velká pohodová parta. Dnes jedou týmy na soutěž a je to jak cizinecká legie, mnozí se vidí až tam a hned po akci se zase rozejdou. My jsme spolu trávili čas na tréninku i mimo stadion. Je to nenahraditelné, navázali jsme mnohá přátelství. Na podzim se také jezdilo na zájezdy po Evropě, které organizovali pánové Fučík a Poláček, díky tomu jsme projeli velkou část západní Evropy.
Pokud vím, atletickému klubu jste stále nablízku.
Pomáhám jako sekretářka oddílu. Tuto činnost jsem dělala již v minulosti, byla jsem zaměstnána a mohla u této práce trénovat. Pak následovala pauza a vrátila jsem se po několika letech, kdy mě oslovil Jiří Cikán. Od té doby pomáhám, byť jen na částečný úvazek, což mi umožňuje podnikání, kterému se s přítelem věnujeme. Děláme komponenty do plastikových modelů, například do modelů letadel a obrněné techniky vyrábíme bezpečností pásy a podobné detaily.
Vaším koníčkem jsou také motorky.
K této zálibě mě přivedl přítel, který si splnil sen z mládí a koupil si motorku. Mě nebavilo jezdit jako spolujezdec, a tak jsem si pořídila řidičák a svoji motorku. Při jízdě je podstatně lepší „výhled“ než z auta, krásně se uvolním a relaxuji. Ráda chodím se psy na výlet, i když méně než bych chtěla, a máme také několik kočiček. Zvířátka jsou moje další vášeň. Když jsem byla malá, žádné jsem mít nemohla, tak to teď doháním.
Co vám atletika dala?
Dobré vlastnosti, zarputilost, svědomitost. Mnoho přátel, které je v současné divné době těžko sehnat. Atletika mi dala nenahraditelné okamžiky, vzpomínky a zážitky.
Jiří Endler
