Polemika k Metznerově kašně - Názor Vladimíra Tejmla
Nejsem architektem, a tak můj názor bude názor občana. Domnívám se, že Horní náměstí si zaslouží rekonstrukci ze stávající podoby, jejíž stav je neutěšený. Nicméně jedná se zde o kašnu, která může obohatit město, ale řekněte mi, proč zrovna kašna onoho historického „střihu“, pro mě, jako pro spousty ostatních obyvatel města, je architekt Metzner architektem z „Horní, Dolní“. Několik zasvěcenců přišlo s úvahou, že je významný, přičemž nikdo o někom takovým nikdy neslyšel.
Jako někdo, jehož rod přišel do Jablonce po roce 1945, nerozumím, proč se musíme sklánět před někým, „kdo není z našeho příbuzenstva“. Respektuji to, že tu vytvořili toto město a že to mělo vše určitý historický dopad a že si toho, co tu bylo „zanecháno“ dokážeme vážit. Ale vysvětlete mi, proč někdo, kdo je Čech jak „poleno“, má „uctívat“ Rüdigera (pokud je potřeba mít rytíře na náměstí, tak si můžeme pomoct z vlastních „českých“ zdrojů). Protože jsem Čech, tak musím říci, že od 45. roku si místní obyvatelé nedokázali prosadit svébytnou kulturu ani vlastní identitu komunity, proto se ohlíží po minulosti, kterou většina obyvatel nejen, že nezažila, ale také nemá ani „rodovou“ zkušenost. Mám rád historii Jablonce a mám k městu vztah, protože jsem již několikátá generace, a chci, aby město vzkvétalo, ale asi bychom si měli uvědomit, že nejsme „Oni“ před rokem 1945, ale My. Položím si filozofickou otázku. Kdo jsme My? Jablonečáci po roce 1945. Co jsme zač, co jsme přinesli do tohoto města? Nechci, abychom se pranýřovali, kdo byl lepší nebo horší, ale zamysleli se sami nad sebou a vytvářeli vlastní identitu města a nelpěli na sentimentu minulosti, skrze ni se pranýřujeme jako neschopní a vyzdvihujeme minulost, protože se bojíme podívat do zrcadla současnosti. „Nový“ Jablonečáci nejsme horší ani lepší než ti, co tu byli v minulosti, jenže je v rámci „historické rehabilitace“ vyzdvihujeme na Olymp, přičemž my, co tu jsme, reálně se automaticky zapomínáme pod Olympem. Neprávem! Myslím, že na sebe můžeme být také hrdi, a to i přesto, že lpíme na tradičním průmyslu, který jsme sice nezaložili, ale jsme to my a naše šikovnost „nových“ Jablonečáků, kteří jej udržuje a rozvíjí. Včetně umělecké průmyslovky nejsou to „staří“ Jablonečáci (před rokem 1945), to jsou naše zásluhy. Měli bychom mít tolik hrdosti a sebevědomí, abychom nepodléhali sentimentu minulosti, protože to našemu městu budoucnost nezajistí, zároveň spousty lidí cítí, že vyzdvihovat minulost není leckdy „jejich věc“.
Ono se říká, „neznáš-li vlastní minulost, nebudeš mít budoucnost“, ale řekněte mi, jaká je minulost těch, co tu přišli po roce 1945? Jaká bude budoucnost? Minulost vám asi moc lidí neřekne, protože 95 % je „naplaveninou“, ale každý z nás může „pracovat“ na budoucnosti. Bez sentimentu a se zásluhami.
Z tohoto můžete usoudit, že netrpím sebemrskačstvím ani vzdechy minulosti, protože to naše město nikam nedovede, je dobré si historii uvědomovat, ale zároveň na ní nelpět a snažit se mít vlastní historii, ale žít i budoucností, kterou cítíme jako vlastní, nikoliv domestikovanou představou minulosti konzervovat město. Toto město už je naše zásluha, že je takové, jaké je, nemusí být dokonalé, ale je naše a s naší zodpovědností se už přes 70 let o něj staráme způsobem k obrazu dneška, to, že je konzervativně sentimentální, asi k tomu přijde, ale koukejme se dál, ne dozadu, aby bylo jednou i moderní a živé, nejen přerostlý skanzen.
Vladimír Tejml, občan Jablonce
