Pavel Linka - V rodině je sedm lektorů lyžování ve třech generacích

Pavel Linka oslavil 30. března 86. narozeniny. Je to muž, který stál u zrodu lyžařské školky TJ Bižuterie, jež oslavila čtyřicátou sezonu svého trvání. Železnobrodský rodák, který od roku 1966 žije trvale v Jablonci nad Nisou, se lyžování věnuje od dětských let, kdy jako dítě zdolával zasněžené svahy v okolí svého rodiště. Své životní zálibě zůstal věrný i ve svých 86 letech a aktivně se podílí na výuce lyžařských školáků – jak jinak než na lyžích.

Vzpomenete si, kdy jste stál poprvé na lyžích?

To opravdu ne, bylo to v dětství, všude kolem nás byly holé pláně, tehdy se dalo lyžovat prakticky všude. V našem okolí byly vhodné terény a na nich jsem se spolu s kamarády učil lyžovat. Rád vzpomínám, jak jsme po příchodu ze školy sebrali lyže, utíkali na louku a jezdili, když jsme byli zdatnější, vzali jsme lyže na ramena a vyběhli, kam to šlo, a pak jeli třeba dva kilometry až do našich vrat. Tehdy se to dalo, louky nebyly zastavěné jako dnes.

Jezdil jste závody za místní oddíl?

Nejprve to bylo takové soutěžení s bratrem Jaromírem a kamarády, ale později jsme byli členy železnobrodského Sokola, oddílu lyžování, jenž jezdil na soutěže krajských úrovní.

Zapojil jste se i do organizačních záležitostí klubu?

Ano, to přicházelo s věkem. Začal jsem pomáhat v oddíle, podílel jsem se na výstavbě lyžařského vleku v areálu Na Čtverečku, pomáhal jsem pořádat závody, opravovat chatu v Krkonoších. Známá byla i organizace náročného závodu ve slalomu v Kotelních roklích v Krkonoších, v Rokytnici jsem pomáhal při budování sjezdových tratí a občas jsem spolupracoval také s Horskou službou.

V roce 1966 jste se odstěhoval do Jablonce, zůstal jste členem v Brodě, nebo jste přestěhoval i své lyžařské zájmy?

Ještě v témže roce jsem se stal členem TJ Bižuterie, pomáhal v její činnosti a pracoval v plastikářském a bižuterním průmyslu. V roce 1978 při reorganizaci průmyslu se mi podařilo, aby se moje dobrovolná práce v tělovýchově stala mým povoláním. Začal jsem pracovat v TJ Bižuterie. Spolu s kolegy Ilonou Bláhovou a Jaroslavem Smutným nás napadla myšlenka uspořádat víkendovou lyžařskou školu, která byla letos otevřena již počtyřicáté. Kromě ní jsem byl spoluzakladatelem pobytové lyžařské školy na Malinovce. Současně jsem byl stavbařem při budování lyžařského zařízení na Severáku a v Bedřichově.

Zmínil jste myšlenku založení lyžařské školky, jak a kde vás napadla?

V rámci lyžařského oddílu jsme vychovávali děti ve sportovním oddíle, měli jsme družstva žáků, jezdili s nimi na závody. Myšlenka přišla v roce 1975, když jsme byli na celosvětové konferenci výuky základního lyžování Interski v Tatrách. V té době nás nejvíce zaujala prezentace profesora Kruckenhausera z Rakouska. Podle jeho systému jsme spolu s dalšími cvičiteli začali provozovat naši školku.

Odkud přišly první děti, které školku absolvovaly?

První ročníky byly obsazeny převážně z našich oddílů ZRTV (zdravotní a rekreační). Byla znát průprava v oddíle, ale postupně jsme přibrali děti, jejichž rodiče je do školky přihlásili. Školku jsme rozvrhli do šesti lekcí, které se konaly vždy v neděli. Odhadem jsme za čtyřicet let naučili lyžovat více jak 4 000 dětí. Všichni, kdo se na výchově podíleli, museli a musí mít lektorské zkoušky. Já sám jsem byl členem lektorského sboru pro školení cvičitelů 1. a 2. tř. v Krkonoších a Krušných horách a členem komise Českého svazu lyžařských škol. Často jsem se účastnil seminářů a doškolování lektorů z celé republiky v jabloneckých střediscích. Dokázali jsme si vychovat několik generací cvičitelů, z nich mnozí stále aktivně vychovávají nové lyžaře.

V čem si myslíte, že je školka unikátní? Mnozí rodiče si myslí, že děti naučí lyžovat lépe a sami.

Většina si to myslí, ale mnozí to po chvilce vzdají. Rozdíl je v práci instruktorů a rodičů. Mnozí tatínkové a maminky nemají se svými dětmi trpělivost, nebo děti rodičům příliš vzdorují. U nás má instruktor přirozenou autoritu, je to učitel, ne rodič, a největším rozdílem je motivace kolektivu. Děti jsou soutěživé, vidí kolem sebe kluky a holky, kteří se učí stejně jako oni. Lépe vše snáší a snaží se být lepší.

Stále aktivně lyžujete, která lyžařská místa máte nejraději?

Od roku 1968 jsem byl jedenáctkrát v Alpách. Nejraději mám ty francouzské a areál Tři údolí. Je to vyhlášené středisko, které mám velmi rád, dokonce tam mají nyní senioři lyžování zadarmo, ale přeci jen v mém věku je to už příliš daleko. Mimo Alpy jsem rád jezdil také do Tater i do Krkonoš. Mám rád i vysokohorskou turistiku, takže ne vždy to bylo na lyžích, dokonce jsem jeden čas značil turistické trasy.

Lyžování provází celý váš život, spolupodílel jste na výchově několika generací? Šly vaše děti, potažmo vnoučata ve vašich šlépějích?

Ano, v naší rodině je sedm cvičitelů lyžování ve třech generacích. Já nejstarší, pak synové a vnoučata. Mám z nich radost, všichni chodili rádi a například vnučka působí jako profesionální instruktor lyžování na tanvaldském Špičáku.

Co vám osobně výuka lyžování dává?

Rád přispěji k výchově a nasměruji lidi k těm radostem, které při lyžování a pohybu v přírodě sám prožívám. Nedívám se na svět ze svého sobeckého hlediska, těší mě, když vidím, jak radost prožívají ostatní. Vnímám děti, které poprvé přijdou na svah a nedokážou se na lyžích pořádně udržet. A na konci kurzu sjedou kopec, umí obloučky a mají z jízdy radost. Ta je největší odměnou za naši práci.

Jiří Endler