Jiřina Sůvová - Všechno jde, když se chce
Kdo ve vás probudil lásku ke sportu?
Byl to můj tatínek. I když byl po válce Sokol zrušen, stále jsme říkali, že chodíme cvičit do Sokola. Sice jsem chtěla spíše tančit, ale tatínek byl předseda Krajského svazu TV a tanec byl podle jeho tehdejšího mínění buržoazní přežitek. A tak jsem začala dělat atletiku, od které jsem přešla k plavání. Hradec se tehdy pyšnil krásným bazénem a mě plavání velmi bavilo. Chodili jsme plavat ráno před školou a odpoledne po škole. Bývaly to leckdy náročné dny, šest let jsem se plavání plně věnovala, poté přešla na kanoistiku, kterou jsem dělala do doby, než se mi narodily dcery.
Jakých jste ve sportu dosáhla úspěchů?
Spíše takové dílčích. V žákovských kategoriích jsem v plaveckých závodech v kraji neměla konkurenci. V celostátních soutěžích tehdejšího Československa jsem byla na jedněch závodech druhá. V kanoistice to bylo o poznání lepší, dařilo se mi, dostala jsem se do juniorské a posléze do ženské reprezentace. Jezdili jsme na závody do zahraničí, zejména do tehdejšího východního bloku, do Německa, Rumunska, Polska, Maďarska atd. Bohužel, i když jsme úspěchy měli, na olympiádu se nám kvalifikovat nepodařilo. I přesto na toto období velmi ráda vzpomínám, byly to krásné časy s příjemnými lidmi kolem nás.
Na vodě jste potkala i manžela?
Ano, jezdil za jablonecký oddíl a tehdy bývalo mnoho závodů, prakticky každý víkend jsme někde závodili. Jezdilo se všude, vše bylo hrazené, ne jako dnes, že děti po závodech vozí rodiče. Po závodech se oddíly družily, byla zábava, i to je dnes jiné. A na jednom ze závodů jsme se s manželem potkali, zapovídali, po čase jsem si ho vzala a následovala ho do Jablonce, kde se nám narodily dvě dcery.
Kdy jste se ke sportu vrátila?
Bylo to o pár let později. Když byly holky malé, začala jsem s nimi chodit na cvičení rodičů s dětmi do sokolovny. V té době se plnily tzv. odznaky zdatnosti, v sokolovně nás vedl Alois First. Zapojila jsem se do programu a jednou z disciplín bylo i plavání na 100 m. V něm jsem všechny překvapila, oslovili mě a já se vrátila do plaveckého prostředí dělat trenérskou práci. Tehdy zde bylo středisko plavecké výuky, které vedl Jiří Hušek a po něm pak Josef Mužíček. Zde jsem pracovala jako metodik, dodělala si patřičné vzdělání při fakultě FTVS a společně jsme učili děti plavat. To až do revoluce.
A pak jste založila plaveckou školu?
Po revoluci bylo vše nové a my chtěli pokračovat v tom, co zde dlouhá léta bylo. Založili jsme plaveckou školu, která byla první svého druhu v České republice a pro mnohé další jsme byli vzorem a inspirací. Školou projde ročně přes tisíc šest set školáků a tisíc předškoláků. Kromě toho máme i odpolední kurzy pro děti a večerní pro dospělé. To vzniklo na základě poptávky, neboť ne všechny děti, které chtějí plavat, chtějí i závodit, což v klasickém plaveckém oddíle nelze, neboť z pochopitelných důvodů musí oddíl právě na závodech reprezentovat. Později jsme také vytvořili kurzy pro maminky s dětmi. Začátky ale nebyly snadné, jeden čas jsme dokonce pronajali chatu na Rádle, abychom kromě kurzů měli jiný příjem. Po revoluci přišel totiž i úbytek dětí, naštěstí je těm časům odzvoněno a dnes mnohdy kapacita bazénu nestačí. Jeden čas jsme měli i projekt s gymnáziem s vodní záchrannou službou (VZS), což byla evropská rarita. Náš tým, který se účastnil závodů VZS, dlouho držel světový rekord na ME i na MS. Kromě plavecké školy jsem i nadále dělala trenérku v plaveckém oddíle.
Kdy jste přestala?
V roce 1997 jsme měla velký úraz. Do té doby jsem si myslela, že jsem nenahraditelná. Naštěstí tomu tak nebylo a mé práce se chopily děti, které jsme vychovala. Nemyslím nyní dcery, ale plavce, kteří chodili do oddílu a kterým je dnes 45. Převzali oddíl a pod vedením Tomáše Janaty pokračují v naší práci a jsem velmi ráda. Dělají to dobře, mají úspěchy a vždy, když chtějí, jim ráda pomůžu. Dcera Markéta se chopila plavecké školy a já se mohla v klidu léčit. Zde musím vzpomenout i bývalé trenéry Láďu Plesla a Luboše Hanče, kteří se dětem dlouhá léta věnovali, měli k nim úžasný vztah, a mnozí z těch, které vychovali, je následují.
Po úraze jste tedy zvolnila?
Život jsem lehce překopala, a to doslova. Rozvedla jsem se, plavání se věnuji dál, ale spíš již pomáhám dceři ve škole. Moc ráda jezdím na chatu, kde relaxuji. Hodně chodím, plavu, prostě užívám života.
Vím, že jste držitelkou rekordu v dálkovém plavání?
To byl takový hec mého současného partnera. On je plavec a občas má různé nápady a jedním z nich byla účast na MČR v dálkovém plavání. Potrénovali jsme a podařilo se mi zaplavat rekord v kategorii 65 plus na 1 500 metrů.
Máte i jiné cíle?
Mám dílčí cíle. Věk člověk nezastaví, hlava by dokázala mnohé, tělo už toho schopno není. Mnohem déle regeneruje, vyšší zátěž bolí. Proto si dávám postupné cíle. Dokud vylezu z vody u bloků, ne po schůdkách, je to se mnou dobré. Až to nedokážu, půjde to se mnou z kopce. Pokud to půjde, ráda povedu plaveckou školu. Baví mě i práce s dospělými, kteří si naše úterky a čtvrtky užívají. Začala jsem je zdarma vést, oni mi však chtěli čas uhradit. Tak vznikla kasička, do které každý vložil, co uznal za vhodné, a na konci sezony jsme peníze věnovali na dobročinné účely a z toho máme všichni velkou radost. Držím se hesla: Všechno jde, když se chce. Vždy jsem to vtloukala do hlavy svým dcerám i svým svěřencům.
Jiří Endler
