Christa Petrásková - sběratelka, cestovatelka a badatelka
Pro Jablonecký měsíčník píšete seriál Stalo se před sto lety. Kdy jste s ním začala a jak vznikl?
Seriál píšu tři roky, tehdy byla redaktorkou měsíčníku Petra Laurin, dcera mé kamarádky Berty Hannichové-Cibulkové. Věděla, že se zajímám o historii, že chodím bádat do archivu a znám mnoho věcí, které by kromě mne mohly zajímat i někoho jiného. Tak jsem začala vytvářet seriál.
Kde čerpáte informace?
Výhradně z novin, které v té době vycházely. Již tehdy zde byl deník Gablonzer Tagblatt, který vycházel až do roku 1945, tuším, že 8. ne-li 9. května toho roku vyšel naposledy. V tisku je mnoho zajímavých informací o tom, co se stalo ve městě, lokální novinky, černá kronika, která už tehdy lidi velmi zajímala. To poukazuje na to, že se po sto letech mnoho nezměnilo. Jediný rozdíl je, že tehdy zde žila většina Němců a dost Čechů a dnes je to obráceně. Ale lidé bez ohledu na původ zůstávají stejní.
Zmínila jste, že vás vždy zajímala historie, kde jste k ní získala vztah?
Těžko říci. Narodila jsem se ve Mšeně, měla jsem šťastné dětství, byť jsem vyrůstala ve válečném a poválečném období. Maminka se mnou mluvila pouze německy. Když jsem šla v roce 1947 do školy, naučila jsem se česky. Maminku jsme velmi milovala, i proto jsem po skončení osmiletky šla do práce, kterou dělala ona. V průběhu dalších let jsem vystudovala dvě školy, vychovala dvě děti. Soukromě jsem chodila nejprve na němčinu, pak na angličtinu k paní Donátě Chlumské, která byla pro mě vzorem, ovlivnila mě. Znalost obou jazyků jsem využila zejména po sametové revoluci, kdy jsem dostala šanci pracovat v muzejní knihovně. Celý život jsem měla ráda knihy a v muzejní knihovně jsem mohla do hloubky studovat minulost Jablonecka a dějiny sklářské a bižuterní výroby. V té době začali do muzea přicházet i cizojazyční návštěvníci a pátrali po bižuterii, její historii a výrobě. Seznámila jsem se s mnoha lidmi z různých míst a úzce jsem spolupracovala s panem Heinzem Kleinertem z muzea v Neugablonz. Díky otevřeným hranicím a zájmu cizinců jsem začala s tlumočnictvím, udělala si průvodcovský kurz a provázela po Jizerských horách a Železnobrodsku německé a americké turisty.
Stále je provádíte?
Stále, ale je jich méně. Dříve to byli tzv. vzpomínkoví turisté. Tedy Němci, kteří se chtěli podívat do míst, v nichž vyrůstali, ale ti zestárli a jezdí méně a méně. Kdysi jich sem jezdily plné autobusy, dnes jsou to spíše jedinci anebo potomci těch, kteří zde žili. Američané po 11. září 2001 trochu ztratili chuť cestovat.
Jste vyhlášenou sběratelkou knoflíků. Jak k tomu došlo?
Sbírám knoflíky i perličky. Byly to Američanky, které mi změnily život. Jezdily sem a vykupovaly ve starožitnictvích perličky a knoflíky. Tehdy jsem si uvědomila, že žijeme v místech, kde jsou běžnou součástí života a jejich krásu neoceníme. Říkala jsem si, že nemusí nakoupit vše, a rozhodla jsem se, že něco „zachráním“. Má vášeň propukla poté, co jsem v jednom ze starožitnictví viděla úžasnou perličku, ale majitel ji nechtěl za žádnou cenu prodat, nakonec mi ji při odchodu věnoval. To byl počátek mé sbírky. V současné době mám asi 50 000 knoflíků, z nich tak pět tisíc je vzácných. Některé z nich občas vystavuji. Perliček mám méně – ale také hodně krásné.
Další vaší vášní je cestování, kde jste všude byla a kam byste se ještě ráda podívala?
Díky průvodcovství jsem se seznámila s mnoha lidmi a navštívila řadu míst. Nejraději vzpomínám na cestu do Brazílie, kde jsem navštívila potomky emigranta Josefa Umanna, jehož vzpomínky jsem přeložila do češtiny. Podívala jsem se do Izraele a splnila si další sen, viděla jsem Jeruzalém, Mrtvé moře, Jordán a bydlela jsem v Betlémě. S přibývajícím věkem jsou moje cíle menší. Ráda bych se ještě jednou podívala na Sněžku, kde byl můj dědeček v 19. století nosičem vody a zásob. Dvě krosny z té doby jsou vystaveny v Památníku sklářství na Kristiánově.
Máte z cest nějaké oblíbené suvenýry?
Je jich víc, přivážím si mušle a kamínky, mám polodrahokam z egyptské pouště, z Brazílie tykvičku na čaj se lžičkou, která slouží jako cedníček a slámka.
Co patří ještě mezi vaše záliby?
Baví mne digitální fotografovaní. Moje maminka fotila za první republiky, i nás v dětství, mám mnoho fotek z té doby, možná to máme v genech. Ráda fotím přírodu, zahradu, vážky, západy slunce… Ráda chodím do archivu i na procházky do lesa.
Jiří Endler
