Antonín Wiener - Nejdůležitější je v každé době žít naplno
Vychodil zde měšťanku, po nezdaru v 1. ročníku VHŠ v Jablonci se v sousedních Semilech vyučil na elektrikářem. Pracoval v Rozvodných závodech Liberec na služebně v Jablonci. Po vojně vystudoval Průmyslovou školu elektrotechnickou v Praze. Pracoval ve Výzkumném ústavu skla a bižuterie, byl mistr odborného výcviku v učilišti Liaz a vedoucí veřejného osvětlení v Technických službách Jablonec. Je jedním z mohykánů skautského dění v Jablonci a exkrajský kapitán vodních skautů, který se snaží nalézt a zpracovat kroniku od vzniku jabloneckého skautingu v roce 1911 do současnosti.
Kdy začal váš zápal pro skauting?
Řekl bych, že od klukovských let, a to ještě v Praze. Bylo to na konci druhé světové války. I když jsem byl malý, vybavuje se mi mnoho obrazů z té doby, jako barikády, osvobození, Vlasovci na koních, bombardování Prahy… Jako děti jsme vše vnímaly jinak, a i ve složité době jsme si dokázaly hrát. Sice jsme bydleli blízko „zakrytého“ Botiče, často se chodilo k nedaleké Vltavě a na Vyšehrad. Nejraději však k řece, k vorařské Výtoni, blízké náplavce u železničního vyšehradského mostu, kde bylo tolik zajímavého.
Do skauta jste se tedy zapojil až v Jablonci?
Chtěl jsem. Přitahoval mě vodní skaut, líbila se mi uniforma a pamatuji si, jak jsme šli s tátou v roce 1948 na přehradu za vodními skauty s tím, že bych se k nim rád přidal. Bohužel tehdejší kapitán Tiki Tachecí mě zklamal, neboť do oddílu brali pouze děti starší 11 let. Tatínkovi doporučil, abychom šli na druhou stranu, kde byl tzv. Hitlák – barák klubovny pozemních skautů, kde působil Franta Talacko. Jenže mně se tam nelíbilo a do skauta jsem nevstoupil. Založili jsme si vlastní družinu Kamzíků. Byl jsem v ní já, můj bratr Pavel, Milan Hurdálek, bratři Hanušové, Juraj Hamarik a vedl nás námi uznávaný a stejně starý Pavel Pintrů. Naše časopisy byly Junák a Vpřed s příběhy Rychlých šípů a kluků ve skautských oddílech.
Kde Kamzíci sídlili?
Nejprve jsme měli klubovnu u Hurdálků a po dvou letech u Hanušů. Měli jsme i vlastní pokřik. „Raka taka uvaji, Kamzíci se nedají, není lepších skautíků, nad družinu Kamzíků.“ Chodili jsme na Novoveské koupaliště, kde jsme dělali vory. Také jsme jezdili na tábory. Ten první byl na Máchově jezeře. Bylo nás šest, táta jako „nenápadný“ dozor a první plavidlo bylo z gumy od traktoru. Později Pavel Pintrů někde objevil starou loďku – maňáska. Za konečně lepší výsledky v učilišti jsem od rodičů dostal novou kánoi – žebrovku. Jezdili jsme na vodu a žili podle skautských zásad. Vodní skauti byli v roce 1948 sice zakázáni, ale parta vodních skautů se udržela až do roku 1954. Naše parta Kamzíků se rozrůstala s podobně smýšlejícími kluky až do vojny. Jezdili jsme na vodu a trampovat. V té době pánové Talacko a Janáček založili jachtařský oddíl. Vstoupili jsme do něj, stavěli jsme plachetnice, jezdili na závody, a to až do roku 1968, kdy začala obnova skauta, tzv. Junák.
Co se dělo poté?
Chodili jsme do Junáka a s bratrem ještě na rádcovské kurzy, abychom byli proškoleni na vedoucí družin. Postupem času jsme od pozemního skautingu došli k vodním skautům a navázali na jejich tradici. Nedovolili nám obnovit II. oddíl vodních skautů a byli jsme vedeni jako IV. oddíl. Konečně jsme byli oficiální vodácký oddíl, měli své členy a mohli se věnovat tomu, co nás baví.
Normalizace vás nezastavila?
Ne. Byl jsem sice s několika dalšími skauty za svůj postoj v roce 1971 vyhozen z učiliště, ale získal jsem místo v technických službách, kde mě tehdejší ředitel Krejčík pustil na tábor i přesto, že jsem byl v práci pár dnů. Mohli jsme tak plánovaný letní tábor uskutečnit a dál se věnovat vodáctví. Na doporučení pánů Talacka a Kratochvíla (Gigy) u pana Vitmajera jsme se přidali k TJ Delfín, kde jsme založili turistický vodácký oddíl. Vyčlenili nám místnost, ze které jsme si udělali klubovnu. Později jsme dostali starý autobus Karosa, ten jsme si upravili a jezdili s ním na vodu. Po revoluci se skaut obnovil a vše začalo nanovo. Opět jsem vedl IV. oddíl vodních skautů a manželé Pokorní založili oddíl vodních skautek Fram. S novou dobou přišly nové možnosti, masivní zájem dětí. Měli jsme tři oddíly dětí ve věku od 6 let. Můj oddíl převzal Michal Pokorný, já se věnoval Vlčatům a postupně přešel k oldskautům, se kterými stále jezdíme na vodu. Nyní plánujeme plavbu z Nymburka do Poděbrad. Kromě toho pátrám po starých kronikách, snažím se zmapovat historii jabloneckého skautu od počátku do současné doby.
Co vám skauting v životě dal?
Slušnost, ohleduplnost, mnoho krásných zážitků a dobrodružství. Jsou lidi, kteří nadávají, že vše v minulosti bylo špatně, ale s tím já nesouhlasím. Kdo chtěl, měl hezký i čestný život. Někdy musel mnohé skousnout, ale mohl žít, aniž musel ohýbat hřbet. Jezdili jsme do přírody, na vodu a žili v souladu s přírodou. V tom duchu jsme vychovávali nejen své děti, ale i členy vodních skautů. Celý život si říkám, že nejdůležitější je nadšení a snaha v každé době žít naplno.
Jiří Endler
