Zdeněk Neruda - Titul čestného občana je čest a pocta
Jaký byl a je váš život?
Byl a je pestrý. Rodiče se po mém narození stěhovali na Slovensko. Bylo to po první světové válce a otec pracoval jako poštovní zaměstnanec ve Slovenském Novém Meste. Když jsem vychodil obecnou školu, otec chtěl, abych mohl studovat. Byl služebně poslán do Popradu, ale bohužel tam také nebylo gymnázium, a tak jsem až do kvinty dojížděl do Spišské Nové Vsi. V roce 1935 otec požádal o přemístění do Čech a do Jablonce. Chtěl, abych studium dokončil, ovšem v Jablonci reálné gymnázium nebylo a v Liberci bylo pouze reformní, do kterého jsem ovšem nenastoupil. V té době měli rodiče sedm dětí, mně bylo šestnáct let. Začal jsem pracovat a přitom chodil do školy. V té době mě požádala Čechie Jablonec, abych za ni hrál. Sportovně a fyzicky jsem byl zdatný, cvičil jsem v Sokole, dělal atletiku i šerm.
Zmínil jste, že jste pracoval, co jste dělal?
Maloval jsem brože. Lásku k malování jsem získal u pana Hülleho. Jednou jsem u něj byl na návštěvě a jeho žena malovala brože, sedl jsem si a jednu vymaloval. Říkali, že jsem šikovný, a tak jsem začal u nich pracovat. Později jsme měli zaměstnance a já byl i předák, vydělával jsem si a máma byla moc šťastná.
Co nastalo po okupaci?
V roce 1938 jsme odešli dočasně do Sedmipany, kde nás ubytovali v místním statku. Táta později získal umístění na poště v Uhlířských Janovicích, kam jsme se přestěhovali. Já tam pracoval jako hrnčíř i brusič kamenů.
Jak jste se dostal k vládnímu vojsku?
V roce 1940 byla zveřejněna výzva do vládního vojska. Tehdy mi bylo dvacet let, přihlásil jsem se a vzali mě. Můj tehdejší velitel čety Mouťka mi dal impulz, abych se přihlásil do Přerova a dokončil maturitu. V roce 1944 jsem šel do Prahy do důstojnické školy, sloužil jsem na Smíchově jako kadet a dělal Háchovi stráž na Hradě. Jenže v té době Němci prohrávali a přišel rozkaz zlikvidovat vládní vojsko. Frank navrhoval odsun a likvidaci v koncentráku, ale k tomu nedošlo a byli jsme odveleni do Itálie na strážní službu do Vogogny. Tam jednoho dne došlo k fingovanému přepadení partyzány a s nimi jsme odešli do hor. Bylo nás asi osmdesát a partyzáni brzy řekli, že nás nemohou živit, a tak jsme mašírovali pašeráckými stezkami do Švýcarska, kam jsme dorazili po čtyřech dnech. Protože jsme přišli jako vojáci beze zbraní, nechtěli nás přijmout. Když jsme jim vysvětlili naši situaci, ujali se nás. Umístili nás do Krondühlu, kde jsme začali pracovat. Poté přišel povel od vyslance exilové vlády Kopeckého, abychom se přesunuli do Anglie. Přes Marseille jsme putovali zpět do Itálie, kde jsme dostali anglické uniformy. Přes Alžír, Gibraltar a Glasgow jsme se dostali do blízkosti Londýna. Přihlásil jsem se k letectvu a absolvoval navigátorský výcvik, který jsem měl završit letem do Kanady. Ten se neuskutečnil, protože nás prezident Beneš ze zahraničí povolal domů. Psal se srpen 1945.
Co se dělo po návratu do vlasti?
Rodiče se vrátili do Jablonce a já požádal o propuštění z vojska. Jenže mě tehdejší mjr. Svátek nechtěl pustit, argumentoval tím, že potřebuje zkušené vojáky do armády, leda bych byl odborníkem, který je potřeba v pohraničí. To by pak byl prý jediný důvod, kdy mě je ochoten demobilizovat. Podařilo se mi u jedné jablonecké exportní firmy, kde byl tehdy národní správce, získat potvrzení, že jsem coby odborník potřeba a odešel jsem do civilu.
Jaké byl váš další osud?
Když se v roce 1948 znárodňovalo, začal jsem pracovat v nově zřízené Skleněné bižuterii. Prošel jsem profesemi jako dispečer, účetní, vedoucí účtárny atd. Zaváděl jsem i tzv. Baťův systém. Následně podnik fúzoval s ŽBS, ale já do Brodu nechtěl a odešel jsem do strojírenského podniku Tokona, kde jsem pracoval sedm let. Poté mě zavolal kádrovák a sdělil mi, že mám politicky nespolehlivé výkony. Od té doby mě hlídali příslušníci StB.
Po revoluci jste se angažoval nejen v Občanském fóru, čím vším jste se zabýval?
V roce 1980 jsem odešel do důchodu, ale v roce 1989 jsme s generálem Mrázkem zakládali OF zahraničních letců. Dopadlo to tak, že jsme jezdili po školách a svoje zážitky jsme tlumočili žákům. Také jsem postupně pracoval jako jednatel okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu a byl předsedou základní organizace v Jablonci. To jsem dělal celkem dvacet let. Když jsme začínali, bylo nás pět set, když jsem končil, tak šedesát. Také jsem se zasadil o název ulice Generála Mrázka, o pomník a jeho důstojné okolí.
V lednu získáte čestné občanství, co to pro vás znamená?
Byl jsem o tom informován a v první chvíli jsem tuto poctu nechtěl přijmout. Jsem obyčejný čestný občan a nepovažuji se za žádného hrdinu. Nakonec mě mé okolí přesvědčilo, abych toto výjimečné ocenění přijal. Titul čestného občana je čest a pocta.
Jiří Endler
