Štěpán Smolen - Moje kručící srdce dokázal nasytit až Bůh
Kdy jste se setkal s vírou?
Sice jsem byl pokřtěn, ale jinak jsem o Bohu prakticky nevěděl. Myslel jsem si, že křesťané prostě vymřou třeba jako blbouni nejapní, že prostě ty kostelní babičky časem dojdou. Na gymnáziu mě pak dost provokovala existence spolužaček, které byly ochotné i v současném světě brát ty náboženské pohádky vážně. Začal jsem číst Nový zákon, abych jim ukázal nesmyslnost jejich víry. No, nebyl to ten nejlepší nápad. Četl jsem i leccos dalšího, setkával se s lidmi a postupně se můj sebejistý, samozřejmý ateismus hroutil. Také jsem si všímal, jak nekonečná je lidská touha. Pocházím z krásného města, bohaté rodiny, ve třídě jsem byl oblíbený, mohl jsem cestovat... Všeho jsem měl dost, ale zůstával ve mně hlad. Moje kručící srdce dokázal nasytit až Bůh.
Proto jste se rozhodl stát se knězem?
Uvědomil jsem si to ve druhém ročníku na vysoké škole. Studoval jsem filozofii, přemítal, jak se věci mají, objevoval krásu křesťanství, které je dnes pro mnohé jen zaprášeným muzejním exponátem, a chtěl se o ni dělit. Další zkušenosti z práce v nemocnici a pěšího putování po Evropě mě víc a víc nakopávaly k Bohu. Nakonec jsem nastoupil do kněžského semináře a vystudoval teologickou fakultu.
Mohl jste se po ukončení studia rozhodnout, kde budete jako kněz působit?
Již před začátkem studia jsem se rozhodl, že chci jít do severních Čech – do litoměřické diecéze. Chtěl jsem někam, kde je personální nouze, ne třeba na Moravu s jejím lidovým křesťanstvím a poměrně samozřejmým chozením na mši. Táhlo mě to spíš do míst, kde je cesta do kostela pro mnohé vzdálenější. Pocházím z Českého Krumlova z jižních Čech, které jsou malebné, nádherné, a když se tam vracím, srdce mi bije. Ale i když se mi stýská, nepřál bych si žít v tak přívětivém a harmonickém prostředí. Když už si člověk zvolí život, jehož součástí je celibát a poslušnost, chce jít tam, kde ho čeká nějaká výzva. Pokud mám jít ve stopách Krista, který přišel do naší lidské bídy, jsem rád tam, kde mě čeká prostředí lidský dramat a nějaká ta větší výzva. V Mladé Boleslavi, kde jsem byl dosud, mě například těšila práce s Romy. Po odbourání prvotní ostražitosti jsem mezi nimi objevil leccos, čím by se naše trochu chladná gádžovská kultura mohla inspirovat.
V září jste přišel do Jablonce. Vnímáte to také jako výzvu?
Jablonec jsem přijal s radostí. Novinkou je tu pro mě třeba práce s vězni. Když jdu do Rýnovic za muži, kteří mnohdy dělali hrozné věci, vnímám, že vědí, co je to hřích a že evangelium slyší o něco lépe, než takzvaně slušní lidé. Bůh promlouvá hůře k těm, kdo jsou sytí a šťastní. Lépe ho často vnímají ti, kdo zažívají bídu, hřích nebo utrpení. Jablonec je navíc krásné město, a taky jsem odtud za 15 minut v lesích, v relativní pustině, kam můžu na den dva odejít, když už jsem usetkávaný. Potřebuji nejprve sám v tichu naslouchat, abych měl co říkat. Také je tu jeden z nejhezčích kostelů v celé diecézi – monumentální a přitom prostý, moderní, a přitom navozující úplně katedrální pocity. Bojím se, že jsem se do toho baráku zamiloval.
Lze v dnešní době nalákat mladé lidi do kostela?
Na lákání moc nejsem. Samotného mě v mých ateistických začátcích vždycky dráždilo, když mi někdo zkoušel Pána Boha „prodat“. Fungovalo na mě spíš prosté svědectví života lidí, kteří třeba i bez velkých slov berou své křesťanství vážně. Pokud se křesťané otevřou Kristu, ke kterému se hlásí, pak ta svoboda a radost, která je v tom životním stylu obsažena, nezbytně přitáhne zas další. Ostatně, Ježíšových učedníků bylo nejdřív dvanáct, dnes jsou jich dvě miliardy. Během dosavadních let mého kněžství dosud vždy lidé sami zvonili na faře, že chtějí vědět víc, anebo se nechat pokřtít. Baví mě je doprovázet. Nepřipadám si jako architekt jejich víry, ale spíš jako zahradník, který hledí na to, co to v nich roste, a občas to někde zastřihne a okope, aby to snáz neslo plody.
Jste také překladatel, píšete knihy, o čem?
Každá kniha je jiná. Ta témata se sama derou ven. Ani vlastně nechci psát, ale je to jako bolák, který svědí, dokud se člověk nepoškrábe. A tak škrábu ty knížky. Vydal jsem jich zatím šest. První se jmenovala Buď, kde jsi a byla to taková trošku ztřeštěná novela o hledání stálosti v našem světě, kde se pořád jen neklidně těká. Ta poslední se jmenuje Pominuté chvály a pokouším se v ní namísto mrmlání a remcání chválit leccos, co se obvykle nechválívá.
Blíží se advent a Vánoce. Chtěl byste sdělit nějaké poselství?
Celkem bych lidem přál skutečný advent. Je to doba touhy a očekávání, kdy v kostele brzy ráno znějí starodávné rorátní zpěvy. To vše už ale bylo poněkud přehlušeno předčasnými koledami v obchoďácích a ruchem předvánočních večírků. Jenomže tam, kde není příprava v podobě ztišení a usebrání, tam se potom i vánoční radost snadno zvrtne v rozmrzelost. Kéž by se mnozí prostřednictvím Vánoc setkali s Ježíšem, a ne jenom s Ježíškem. Ale to už možná moc tlačím na pilu, co? Tak kéž je možné vůbec nějaké setkávání a nejsou to zas zavirované svátky!
Jiří Endler
