Štěpán Kučera - Psát jsem začal hned, jak jsem se naučil psát
Projevoval se v mládí nějakým způsobem váš zájem o psaní či láska k literatuře?
Psát jsem začal hned, jak jsem se naučil psát. Na základní škole jsem si psal a kreslil příběhy, které vycházely z dobrodružných knížek, co jsem četl, a z dobrodružných televizních seriálů, co tenkrát běžely v televizi – „opisoval“ jsem třeba z tehdy populárního seriálu Vilém Tell. Souzním se spisovatelem Michalem Ajvazem, když říká, že dětské dobrodružné knížky byly jeho vůbec nejdůležitější četbou.
V roce 2006 jste vydal svoji první povídkovou sbírku, jak složitá byla cesta tehdy neznámého autora k nakladateli?
Rukopis svojí prvotiny jsem rozeslal do různých nakladatelství. Ozvali se z nakladatelství Petrov, které tehdy vydávalo například Michala Viewegha, že by knížku rádi vydali, jenže několik měsíců po přijetí mého rukopisu Petrov ukončil svoji činnost. Naštěstí si z petrovské pozůstalosti můj rukopis vybralo nakladatelství Host, takže knížka nakonec vyšla.
Dvakrát jste byl nominován na prestižní cenu Magnesia Litera. Co pro vás tato nominace znamená?
Znamená to potěchu ega, mírné zvýšení mediálního zájmu a snad i prodejů, zároveň je to určitá odměna pro nakladatele, který knížce věnuje spoustu práce a péče. Ale jako „objektivní ocenění kvality“ to nepřeceňuju, kvalitu knížek prověří až čas.
Nyní vychází kniha Gablonz/Jablonec, co od ní může očekávat jablonecký čtenář?
Je to můj pokus zachytit dvacáté století v Jablonci. V knížce je sto kapitolek odpovídajících sto letům, od roku 1901, kdy vznikaly první plány na stavbu mšenské přehrady, až po konec 90. let. Prolínají se tu motivy česko-německého soužití a obecně soužití s menšinami, ale věnuju se i proměnám krajiny, vzestupům i pádům různých ideologií a taky osudům konkrétních Jablonečanů. Knížku myslím výtečně doplňují fotografie liberecké fotografky Aleny Čechové, které se povedlo zachytit Jablonec neokoukaným pohledem.
Z jakých pramenů jste v knize vycházel?
Těch bylo hodně, jenom jejich soupis na konci knížky zabírá patnáct stránek. Cenným záznamem jablonecké každodennosti, která je často výmluvnější než stránky z učebnic dějepisu, mi byly zprávy z deníku Gablonzer Tagblatt a později z Novin Jablonecka. Radami i poskytnutím konkrétních textů mi pomohly dvě místní badatelky – Christa Petrásková, kterou čtenáři Jabloneckého měsíčníku dobře znají z rubriky Víme, čím žil Jablonec před 100 lety, a Jitka Nosková z jablonecké knihovny. Inspirací literární mi byl mimo jiné Miloslav Nevrlý a jeho Kniha o Jizerských horách.
Jakou roli sehrály v knize vaše zkušenosti novináře a jabloneckého rodáka?
Zkušenosti novináře mi pomohly při hledání a zpracování zdrojů i při vedení rozhovorů s pamětníky. A že jsem jablonecký rodák, bylo pro vznik knížky klíčové – jinak by mě totiž asi nenapadlo ji napsat. Když jsem se po patnácti letech obývání jiných měst v Česku i zahraničí přistěhoval zpátky do Jablonce, cítil jsem potřebu znovu to město poznat. Výsledkem je knížka Gablonz/Jablonec.
Čím je pro vás Jablonec dnes?
Jablonec už se asi nikdy nestane tou „Paříží severu“, která zásobovala bižuterií celý svět, ale to myslím není důležité. Důležité je, aby Jablonec byl přívětivým místem pro život všech svých obyvatel, aby se tu kvalitně rozvíjel veřejný prostor a aby se město připravovalo na klimatické změny. Když sleduju poslední zprávy z jablonecké radnice, mám pocit, že je to na dobré cestě.
Jiří Endler
