Roman Rákosník - Se strachem se žije špatně
Byl jednou z postav sametové revoluce, v Jablonci byl jako manažer OF. V roce 1996 založil Klub Na Rampě a od roku 1998 podniká v autokempu a působí v Ekologickém centru v Sedmihorkách.
Vnímal jste v dětství, že nežijete ve svobodné zemi?
Předkové byli podnikatelé, po roce 1948 byly jejich majetky znárodněny, část rodiny komunisté zavřeli, někteří emigrovali do různých míst světa. Od malička jsem vnímal, že svět je rozdělen, žil jsem v takovém prostředí, i když jsem nevěděl proč, věděl jsem, že my jsme zde, oni tam a k sobě nemůžeme.
Kdy jste si uvědomil, že to není správné?
Asi v deseti letech, chodili jsme do skauta, jako děti jsme ho měli moc rádi, učili nás jak správně a slušně žít. Právě tam jsem si uvědomil, že politická zvůle zmůže vše. Bylo to poté, co jsme se vrátili z druhého skautského tábora a vedoucí nám řekli, že už se nesejdeme. Že byl skauting zakázán. Byla to moje první osobní zkušenost s komunistickou zvůlí. Děda vždy nadával na komunisty, až nyní jsem pochopil proč. V sedmé třídě, když jsme se spolužáky rozbili učitelce okna, což uznávám, bylo špatné a nedělá se to, jsme byli vyslýcháni jako gang dle západního stylu a čin byl zpolitizován, už proto, že děda byl před válkou exportér.
Kdy jste se stal disidentem?
Bylo to v době, kdy jsem narazil na katolické prostředí, kde byli kněží, kteří byli po roce 1948 léta zavřeni jako nepřátelé režimu. Katolická církev byla hlasatelkou svobody, byla aktivnější a já získal nový přehled a touhu něco dělat. Přihlásil jsem se do semináře, chodil jsem do kostela a ihned se dostal do hledáčku STB. Veřejně jsem proti režimu začal vystupovat po vojně v roce 1986.
Později jste podepsal i Chartu 77?
Hodně mě ovlivnil Václav Havel, jehož knihy jsem četl. Podpis charty bylo jakýmsi vyústěním mé veřejné činnosti. Založili jsme Klub právní podpory, jehož smyslem byla osvětová činnost a pomoc lidem, kteří byli perzekuováni a obviňováni z protistátního jednání. Radili jsme jim, jak se mají chovat při výsleších, jak odpovídat, pokud možno neodpovídat vůbec, neboť v momentě, kdy začali mluvit, byli nejvíce zranitelní. Vysvětlovali jsme jim, jak to na výsleších chodí, že je čeká psychologický teror, tradiční skladba policajtů hodný a zlý apod. Snažili jsme se sledovat případy, kdy byl někdo zavřený a ihned informovat veřejnost. Jak se něco šustlo, informoval jsem o tom Hlas Ameriky a Rádio Svobodná Evropa. Věděli jsme, že když to bude známo, těm lidem to pomůže.
Co jste dělal v době sametové revoluce?
Ukrýval jsem se. V létě 1989 jsme byli zadrženi v Polsku za nezákonné překročení hranice, poté jsem měl nastoupit na vojenské cvičení, což jsem odmítl a šel do ilegality. Ukrýval jsem se v Brně a v době revoluce v Praze. Neměl jsem tehdy ani rádio, takže jsem byl odkázán jen na své přátelé. První dny jsem nic netušil, jen mi bylo divné, že spojka, která za mnou do bytu chodila, nepřišla ve stanovený termín. Až po dvou dnech za mnou přišli, řekli, co se děje, a já byl okamžitě na Václaváku mezi demonstranty.
Zapojil jste se do práce v OF?
První dny jsme byli v Praze na pedagogické fakultě, sbírali jsme svědectví lidí o zákroku na Národní třídě, vše jsme dokumentovali pro pozdější vyšetřovací komisi. Tehdy existovala dohoda, že část parlamentu bude do voleb obměněna a já byl kooptován za jednu poslankyni, která se měla vzdát mandátu. Nakonec, na rozdíl od většiny, tak neučinila a já do parlamentu nenastoupil. Do Jablonce jsem přijel někdy před Vánocemi a zapojil se do práce Koordinačního centra OF a později se stal jeho jabloneckým volebním manažerem. Chtěli jsme ty volby vyhrát.
Sám jste o vstupu do politiky neuvažoval?
Pro mě to volbami skončilo. Byli jsme svobodní a do voleb šli lidi, kteří chtěli kandidovat. Člověk si myslel, že je vše vyřešeno, ale byli jsme naivní. Žili jsme v iluzích a nikdo neměl ani šajnu, jak demokracii budovat. Nikdo netušil, jak s ní naložit, a pořádně to nevnímáme dodnes. Do toho všeho vlétla globalizace a digitalizace, svět je úplně jinde. Problémy s novou epochou mají i země, které mají s demokracií mnohaleté zkušenosti, ale i země postkomunistické i ty totalitní. Pro mě je důležitý fakt, že když ráno vstanu, vím, že jsou komunisté pryč a je na nás, abychom něco podobného již nikdy nepřipustili.
Jste tedy spokojen?
Jsem. Řešíme jiné věci než základní občanskou svobodu, o tu je rvačka vždycky. To, že jdou věci jinak, pomalu, je věc jiná. Žili jsme v iluzích a do toho se zamíchaly ty skutečnosti, které jsem již zmiňoval. Budoucnost je nejistá, protože se do všeho přidaly klimatické problémy, které přesahují hranice a není recept jak z toho ven. Svět je spojen digitálně, ale jinak je rozdělen. V osobní rovině mi to přijde mnohdy stejné jako v minulosti. Lidé mají strach, stejný jako dřív, i když z jiných věcí, ale se strachem se špatně žije. A přesto všechno jsem spokojený, protože kdo žije ve střední Evropě, nemá si moc na co stěžovat.
Jiří Endler
