Příběh parníku Gablonz se začal psát 3. května roku 1912, kdy byl v loděnicích San Rocco di Trieste předán do užívání rakouské paroplavební společnosti Lloyd se sídlem v Terstu. Slavnostnímu spuštění na vodu přihlížel, kromě jiných významných osobností, i tehdejší starosta města Jablonce nad Nisou, Adolf Heinrich Posselt. Navzdory zcela čerstvým zprávám o potopení Titaniku ho asi nenapadlo, že tento bezpečný a důmyslně zkonstruovaný parník bude jabloneckým exportérům sloužit pouhé dva roky…
Šroubový parník Gablonz měl výkon motoru 7 500 koní, rychlost 16 uzlů a bezmála 8,5 tisíc tun hrubé tonáže. Gablonz byl největší lodí celé rakousko-uherské monarchie. Pasažéři měli k dispozici 180 kabin I. i II. třídy a v podpalubí dost místa pro nemajetné. Ale hlavním posláním parníku byl transport jabloneckého zboží do Asie. Cílem první plavby byla indická Bombaj, kam náklad dorazil po 14 dnech cestou přes Benátky, Brindisi, Suez a Aden. A protože v Indii byly právě nejžádanějším jabloneckým artiklem bangle (skleněné kroužky mající pro tamní ženy kultovní význam), vezl jich parník při své první plavbě stovky beden.
Jak je zmíněno v úvodu, radost jabloneckých exportérů z moderní a prostorné lodi neměla dlouhého trvání. V roce 1914, tedy pouhé dva roky po uvedení parníku do provozu, vypukla první světová válka a parník Gablonz musel spolu s dalšími loděmi čekat na dalmáckém jezeře Procliano, až válečný konflikt skončí.
Po válce a následném rozpadu rakousko-uherské monarchie se stal z rakouského Lloydu italský Lloyd Trieste a německý název parníku se následujícího roku změnil na Tevere (Tibera).
V průběhu roku 1920 se opět vrátil k pravidelné lince na trase Terst, Benátky, Brindisi, Suez, Aden a Bombaj už jako italská loď. Mezitím ještě stihl navštívit Šanghaj, Hong Kong, Singapur, Colombo a Port Said při plavbě z Vladivostoku, kam vezl náklad pro anglický expediční sbor založený na Sibiři k boji proti bolševikům.
Roku 1932 byl Tevere převeden na trasu Terst, Benátky, Brindisi, Pireus a Konstantinopol.
Od února 1935 začal sloužit k přepravě raněných a nemocných vojáků vyslaných do Eritreje a Somálska v rámci přípravy invaze do Etiopie.
V roce 1936 se oficiálně stal nemocniční lodí, která se zúčastnila i prvních událostí španělské občanské války.
Po návratu do civilních služeb v roce 1937 došlo k podstatné renovaci vybavení pro cestující a parník byl určen ke spojení Itálie s italskou východní Afrikou na trase Janov, Neapol, Suez, Aden a Massawa.
Po vstupu Itálie do 2. světové války sloužil Tevere jako nemocniční loď používaná pro repatriaci raněných a nemocných. Absolvoval osm misí, při nichž transportoval celkem asi 4 000 lidí. V únoru 1941, při jedné z misí do Libye, najel Tevere nedaleko přístavu Tripolis na minu. Výbuch zabil čtyři lidi a způsobil díru o velikosti 14 ī 9 m. Přes celodenní pokusy udržet plavidlo na hladině se parník zlomil v kýlu a usadil na mělkém mořském dně. Částí trupu dál vyčníval nad mořskou hladinu, což umožnilo záchranu většiny vybavení. Vrak byl poté dočasně využíván jako dok, než byl v dubnu 1941 odtažen do přístavu Tripolis. K opravě z důvodu blížící se fronty nedošlo a 20. ledna 1943, v době blokády přístavu Brity, byl vydán rozkaz vyhodit nepohyblivý parník do vzduchu, aby při očekávané anexi přístavu nepadl do rukou nepřátel.
Vítězná britská armáda se o jeho zprovoznění přesto pokusila a po ní údajně také Italové. Je tedy možné, že příběh parníku dosud nebyl dopsán…
