Otokar Simm - Psaní o Jablonci jsem se vždy bránil
Pro mnohé Jablonečany jste znám jako bývalý redaktor Jabloneckého měsíčníku a autor mnoha knih a horolezeckých průvodců. Jak jste se k psaní dostal?
Vše přišlo postupem času. Mým hlavním koníčkem byla turistika a chození po horách. V rámci svých toulek jsem napsal několik článků. První vznikaly již v polovině 70. let. V osmdesátých letech jsem se podílel na tvorbě horolezeckého průvodce Jizerských hor. Soukromých nakladatelů tehdy nebylo, jeho vydání byl spíš takový samizdat. Později jsem začal tvořit metodické materiály pro sekci vysokohorské turistiky v rámci KČT. Podílel jsem se též na edici Světová pohoří, kde jsem se věnoval především Alpám. Díl Evropa vyšel pod názvem Góry Evropy i v Polsku.
Kdy jste vydal první knihu a o čem byla?
Moje první kniha vyšla v roce 1998 a spolupracovali jsme na ní i s grafikem Michalem Janusem, jenž mimo jiné dělá i grafiku Jabloneckého měsíčníku. Bylo to Album starých pohlednic Jizerských hor. Staré obrázky poskytl Petr Kurtin, sběratel pohlednic, já jsem napsal většinu textů. Album mělo veliký úspěch, ve Fryčově knihkupectví bylo dlouho nejprodávanější knihou. Vyšlo v opakovaných nákladech a inspirovali jsme jím další autory. Podobná alba pak vyšla napříč republikou.
A jaká díla následovala?
Psal jsem články pro časopis Jizerské a Lužické hory, který vydával Pavel Vinklát. Tuším, že vyšly čtyři ročníky, pak časopis přestal vycházet. Poté jsem začal spolupracovat s časopisem Krkonoše a Jizerské hory. Psal jsem články o osobnostech, horolezcích, spisovatelích, hudebnících. Co se týče knih, první témata byla turistická a horolezecká, následně vlastivědná a postupně se vše nabalovalo. Tvorba se vyvíjela a v posledních letech jsme s Markem Sekyrou připravili tři knihy, které se jmenují Ještědské květy, Jizerské květy a Frýdlantské květy; vydala je Krajská vědecká knihovna v Liberci.
O čem knihy jsou?
Jsou to knihy, ve kterých se věnujeme dílu vesměs zapomenutých, německy píšících literátů, kteří v regionu tvořili do roku 1945. Zatímco Marek píše o autorech a jejich tvorbě, já vybírám ukázky a překládám je do češtiny. Staré texty jsou mnohdy psány v místním dialektu. Jde tak o velmi zajímavou práci a ne každý ji zvládá. Ve škole se nářečí nikdo nenaučí a těch, kteří ho znají, rychle ubývá. Fascinuje mne, jak rozdílná byla nářečí v různých koutech Jizerských hor, ve městě i na vesnici. Na jihu a severu hor jsou odlišnosti obrovské.
Úplně posledním dílem je ale kniha o Jablonci, jak vznikala?
Vždy jsem se bránil psát o Jablonci a jsem přesvědčen, že knihu s takovým námětem by měl napsat historik – člověk, který má patřičné vzdělání. Jenže těch, kteří se zabývají Jabloncem, není mnoho a navíc jsou značně vytížení. V roce 2006 jsme s Vaškem Vostřákem připravovali pro Jablonecký měsíčník celoroční seriál o minulosti města, neboť rok 2006 evokoval několik výročí (1356 první zmínka o Jablonci, 1866 se dekretem císaře Františka Josefa I. stal Jablonec městem a v roce 1906 obdržel Jablonec jmenovací dekret). Ale o městě jsme spolu psali pro měsíčník již od roku 2001. To však bylo jediné, co jsem si o minulosti Jablonce dovolil napsat. Knize jsem se bránil, ale nakonec jsem naléhání fotografa Bohouše Jakouběho podlehl. Chtěl si ke svým sedmdesátinám vydat knihu o našem městě a jediný, s kým ji chtěl tvořit, jsem prý byl já. Dlouho jsem mu to rozmlouval, ale nakonec mě zlomil.
Zpětně, když už kniha vyšla, jste rád, že jste se nechal přemluvit?
Možná na ni mohou někteří specialisté koukat skrz prsty, možná tam někdo objeví nějaké nepřesnosti, ale sám jsem jich zatím moc nenašel. Snažili jsme se vytvořit knihu pro běžného čtenáře, který se chce o městě a jeho minulosti něco dozvědět, a to se dle mého názoru podařilo. Věnujeme se všem částem Jablonce, jejich vzniku, významným stavbám, školám, dopravním tepnám. Jedná se ale především o knihu fotografickou, která přibližuje krásy města i jeho okolí, a je tudíž i vhodným dárkem pro příležitostné návštěvníky.
Jaké máte další spisovatelské plány?
S Markem Sekyrou teď pracujeme na Ploučnických květech, což je zatím pracovní název pro díl zabývající se německy píšícími autory z Českolipska.
Jaká místa jste jako vášnivý vysokohorský turista navštívil?
Začínal jsem s turistikou v době, kdy se téměř nikam nemohlo. A tak jsme trávili celé týdny ve Vysokých Tatrách. To bylo ještě v době, kdy se na vrcholky smělo bez placených horských vůdců. Vylezli jsme na většinu tatranských kopců, což byla výborná škola pro pozdější výstupy v Alpách, kde se mi podařilo vylézt na třicet, tedy na rovnou polovinu alpských čtyřtisícovek. Radost mi ovšem přinášelo i skalní lezení, často v Saském Švýcarsku. Dostal jsem se na Kavkaz, do Kazachstánu, v Africe na Kilimandžáro či Mount Kenyu, opakovaně do Jižní Ameriky. S jídlem rostla chuť a nejvýše, kam jsem se podíval, byla Aconcagua, se svými 6 960 metry nejvyšší hora Jižní i Severní Ameriky. Nyní mi už ale stačí mnohem nižší kopce a nemusí být ani za oceánem. Stále se nejlépe cítím v Jizerkách, zejména těch polských, kde pořád ještě můžu objevovat něco nového.
Jiří Endler
