Oldřich Plíva - Život výtvarníka to je takový full-time byznys

Oldřich Plíva se narodil 4. června 1946. V letech 1960–1964 vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a od roku 1965 do roku 1971 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v atelieru prof. Stanislava Libenského. Od absolvování je na volné noze, krátce v 90. letech a nyní od roku 2013 je zaměstnán jako pedagog na Technické univerzitě v Liberci, obor Sklo a design. Svými pracemi je zastoupen ve sklářských a uměleckoprůmyslových muzeích a muzeích moderního umění doma i ve světě. Letos na přehlídce výtvarného umění a designu PAD 20 v Paříži, získal hlavní cenu a jeho práce byla zakoupena (již jako druhé dílo) do sbírek MAD (Musée des arts décoratifs) tamtéž.

Jaký osud vás zavedl do sklářské školy?

Ve Mšeně, kde jsem se narodil, pracovali mačkáři a psala se tu nejedna kapitola historie výroby skla. Já jsem se s ním nepřímo potkával už od dětství. Náhoda, leták na obecné škole, který zval ke studiu v Železném Brodě, mne zavedla na sklářskou školu. Ale tvořivost mě bavila a zajímala už od dětství, vždycky jsem rád kreslil a kutil. V Brodě jsem pak mohl dál tenhle můj zájem, a pod skvělým pedagogickým dohledem, rozvíjet. Rád vzpomenu jména některých učitelů. Byli to pánové Jaroslav Brychta, Božetěch Medek, Vladimír Linka, Miloslav Klinger, Jan Novotný, Vilém Dostrašil, Oldřich Žák nebo pan učitel Ouhrabka, který nás učil vyrábět skleněné figurky.

Co vás na práci se sklem oslovilo?

Roky strávené na škole v Železném Brodě pro mě byly opravdu důležité. Při práci se sklem u kahanu jsem pochopil, jak se jako hmota chová, když se zahřeje, když stydne, co si k němu mohu dovolit a co od něj mám očekávat. Objevované zákonitosti mě fascinovaly a zároveň mi ukazovaly cestu k vlastnímu výtvarnému vyjadřování. Železnobrodská „sklanda“ tedy sehrála zásadní roli v mém životě.

Jak to bylo dál?

Na celostátní soutěži technické tvořivosti mládeže v roce 1964 jsem uspěl se skleněným koníkem, co se vešel do dlaně. Byla to část mé maturitní práce. My, kteří jsme byli, a to v různých kategoriích, oceněni, jsme byli následně pozváni do Prahy na balet do Národního divadla, k tehdejšímu ministru kultury... A pro mne to byla událost. A možná i to pak podpořilo moje odhodlání věnovat se sklu i na vysoké škole. Nepřijali mě hned, až o rok později. V roce 1965.

Na škole jste se spojil s dalšími kolegy?

Spojil je možná trochu silný výraz. Ale byli jsme opravdu čtyři, kteří jsme se setkali v ateliéru prof. Libenského a na sklo se koukali možná trochu jinou optikou než ostatní spolužáci. Nenechali jsme se odradit technologickými limity zpracování a překročili jsme zažité hranice dosavadních výtvarných dogmat. K tomu všemu určitě přispěla uvolněná atmosféra roku 1968 a nám se díky všem příznivým okolnostem podařilo iniciovat zařazení skleněné plastiky jako klauzurní práce. Byl to počátek současné, nebo řekněme moderní skleněné plastiky. Silný impulz, který ovlivnil vývoj a tvorbu takzvaného uměleckého skla nejenom u nás.

Co vás na vaší profesi fascinuje?

Stále mě láká a provokuje. Je to o proměnách a možnostech, které sklo nabízí. Nezneužívám sklo k efektům, vnímám jeho hmotu a s jeho hmotou pracuji. Je to pro mě nikdy nekončící proces.

Jaké techniky používáte?

Roky jsem tvar budoval odbrušováním bloku skla a od 90. let pracuji převážně technologií tavené skleněné plastiky. I ta se dále většinou zušlechťuje broušením, eventuálně leštěním.

Kde všude se nachází vaše díla?

Jsou v mnoha muzeích a soukromých sbírkách po celém světě. Ale třeba moji klauzuru z roku 1968 mají v Severočeském muzeu v Liberci. Tu věc mám rád a těší mě, že nešla do světa. V loňském roce jsem objevil své dílo z roku 1971 v Krkonošském muzeu v Jelení Hoře. Neznali autora a byli rádi, když jsem se k němu přihlásil. Práce mám i v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci.

Co vás inspiruje?

Hlavně energie a chování samotné hmoty a práce s ní.

Popište svůj proces tvorby, jak dílo vzniká?

Pokud přeskočíme inspiraci, skici, kresby, modely, hledání tvaru i povahy díla až k vytvoření formy, dostaneme se k finálnímu procesu, zhmotnění nějakého mého záměru ve sklářské peci. Připravená forma se v peci vyskládá kusy skla (tyčemi, střepy). Sklo po roztavení zaplní formu a následuje důležitý proces chlazení. Nakonec se odstraní forma, a když všechno dobře dopadne, tak se odlitek dál zušlechťuje.

Jak jde skloubit život výtvarníka s rodinou?

Skloubit jde vlastně asi všechno, když je k tomu vůle. Fakt je ale ten, že život výtvarníka je takový full-time byznys. Svojí prací žiji stále: když řídím, když jedu tramvají, když ráno snídám i plavu v přehradě. Není to jako chodit do práce, kde dokážete po skončení pracovní doby vypnout. Rodinu mám rád a života si užívám.

Nikdy jste nechtěl z Jablonce odejít?

Asi jsem zde překročil bludné kameny. Jablonecko a hory mě zde drží, stejně jako blízkost Českého ráje a Krkonoš. To vše miluji a jsou to důvody, proč tu jsem a ne někde jinde. Po škole jsem mohl zůstat v Praze, ale co tam, když jsem doma tady.

Máte své životní krédo?

Nepodbízet se, jít si svojí cestou.

Jiří Endler