Marcela Zelníčková - Práce v NATO je škola života
Jste první Česka v NATO, jak jste se k té práci dostala?
Moje cesta začala v Jablonexu, kde jsem tehdy pracovala. Na začátku roku 1994 se ministerstvo zahraničních věcí dotazovalo na personálním oddělení na lidi se znalostí francouzštiny a angličtiny. Sháněli zaměstnance, kteří by mohli vyjet na ambasády, neboť neměli dostatek lidí s jazykovým vybavením. Nabídka přišla rychle a já musela stejně rychle zareagovat, jinak by se obrátili jinam. Mohla jsem si vybrat buď Brusel, Ženevu nebo Paříž. Vybrala jsem si Brusel, kde jsem měla pracovat jako asistentka velvyslance. Pár týdnů poté jsem byla vyslána na ministerstvo zahraničí na zaškolení, kde mě učili etiketu a diplomatické protokoly. Dne 16. září 1994 jsem nastoupila do nové práce. Mým prvním velvyslancem byl Karel Lukáš, poslední muž z komunistických časů, inteligentní pán, s nímž jsem na bilaterální ambasádě pracovala. NATO tehdy s Českou republikou začalo více komunikovat a otevřela se cesta ke vstupu do NATO. Nějaké roky uběhly. V roce 1997 byla založena mise ČR při NATO, já k ní byla přidělena a do našeho vstupu do NATO v roce 1999 jsem se práci asistenky velvyslance plně věnovala. Když jsme se stali členy NATO, mohli jsme se přihlásit na nabízená pracovní místa v NATO. Učinila jsem tak jako jedna z prvních. Zčásti i proto, že můj čas v Bruselu by brzy vypršel a já tam chtěla zůstat a vidět, jak práce vypadá uvnitř NATO. Konkurz jsem vyhrála, k čemuž pomohla i shoda okolností – měla jsem nějaké zkušenosti, bezpečnostní prověrku a další atributy, které splňovaly podmínky pro výběr pracovníka.
Od března roku 2000 pracujete jako koordinátorka projektů a redakční služby, co to obnáší?
Jde o práci, jež se týká komunikace a publikování v rámci Sekce veřejné diplomacie a v rámci NATO. Společně s kolegy redaktory připravujeme informace pro veřejnost a snažíme se co nejsrozumitelněji vysvětlit, co vlastně NATO dělá. Mým hlavním projektem je online magazín – NATO Review, který přináší analýzy různých expertů v oblasti bezpečnosti. Příspěvky v NATO Review jsou často velmi otevřené a nabízí čtenáři širokou názorovou platformu. Publikujeme cca 8–10 vydání na různá témata ročně. Asistuji tedy redaktorovi, pomáhám mu vyhledávat a shromažďovat podklady, dělám korektury a také koordinuji vše kolem – skupinu externích spolupracovníků, kteří nám stránky překládají do 27 jazyků, pracuji s databází, v níž je připravujeme, redigujeme, a překládáme, ale také rozpočet a finance. Oba se podílíme na modernizaci a vylepšovaní magazínu a snažíme se o co nejvyšší sledovanost, tedy i marketing. Práce je i přesto, že jsem na pozici 14 let, hodně zajímavá a stále se vyvíjí stejně jako trendy v multimediálním světě. Není to ale můj jediný projekt. Paralelně pracuji na jiných zajímavých projektech.
Nosíte uniformu?
Nenosím. Jsem civilní zaměstnanec. Nenosím ani kostým, který jsem nosila na ambasádě. Zde jsem hodně volná. Samozřejmě u příležitosti různých akcí nosím adekvátní oblečení.
Jak vás berou kolegové?
S úctou. Všichni vědí, že jsem pracant. Za ta léta jsem si zde vydobyla dobré renomé. Z počátku to nebylo snadné. Bylo mi 26 let, když jsem se ocitla mezi ostřílenými kolegy. Byli to starší kolegové a kolegyně ze západní Evropy, musela jsem si proklestit cestu. Naučila jsem se hovořit na veřejnosti, být více sebevědomá. Vzalo mi to nějaký čas a úsilí, ale stálo to za to. Vše byla velmi dobrá škola života a dál jí i je. Baví mě, co dělám, a stále se učím nové věci.
Máte rodinu, jak se k vaší práci staví?
Nejsem vdaná, mám partnera Němce a s ním dvě děti. Pracuje v soukromé sféře a poskytuje poradenství firmám v oblasti webu, sociálních sítí a digitální strategie. Děti jsou ještě malé, takže si neuvědomují, kde maminka pracuje, a od partnera mám plnou podporu. Rodina nám samozřejmě chybí. Mít babičku a dědečka za rohem je luxus a my je máme při naplánovaných cestách nebo prázdninách. Pracuji na plný úvazek, myslím pro NATO i rodinu, a času není nazbyt. Když jsou děti nemocné, neexistuje žádný paragraf, musíme to nějak vyřešit. I mateřská dovolená je tu jen 16 týdnů. Není čas být doma, člověk našetří dovolenou, nebo si vezme neplacené volno. Dcery šly obě do jesliček na 6 měsících a já zpět do práce. Zvládlo se to. Dny jsou dlouhé, ráno začínám v 6 hodin, děti dovezu do školy, letím do práce, z ní do družiny a kolem 18. hodiny jsme doma. Musím vždy vše skloubit. Nejsme spolu a doma tak často, ale o to jsme si vzácnější. A když čas máme, tak si ho užíváme. Máme bezvadné děti a myslím, že jejich brzké chození do jeslí a do školky je nijak nepoznamenalo, ba naopak.
Nestýská se vám po domovině, jak často se vracíte?
Sice žiju v Bruselu 20 let a mám tam domov, do Čech však jezdím velmi ráda a pravidelně. Děti chodí do frankofonní školy a francouzština je pro ně prakticky mateřský jazyk. Umí samozřejmě česky a německy. Každý rok trávíme v Čechách tři týdny své dovolené a poslední dobou jezdíme i v zimě. Holky se učí lyžovat a moc rádi se sem vracíme. Protože hodně pracuji, také moc ráda odpočívám, mám své oblíbené rituály a ty vždy po příjezdu do Jablonce plním. Předem vím, s kým se potkám, kam zajdu na zahrádku, na tenis, kam půjdu běhat. Nabíjím se energií, kterou následně předávám dětem.
Jiří Endler
