místostarosta pro oblast městských financí a majetku
Mnohé udivil váš téměř raketový nástup, pro mnohé jste novou tváří. Kde jste se tu vzal?
Já se tu nevzal, já jsem se tady narodil. Vychodil jsem v Jablonci školku, základní i střední školu, a pak jsem odešel studovat do Prahy. Tam jsem studoval Vysokou školu ekonomickou a také Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Potom jsem ještě v Praze několik let pracoval. Do Jablonce jsem se i pracovně vrátil počátkem letošního roku. Ale dění v Jablonci jsem celou tu dobu sledoval, jezdil jsem sem velmi často. Většinu svých jabloneckých aktivit jsem realizoval v rámci Spolku přátel města Jablonec nad Nisou.
Jak jste vůbec získal dobrý vztah k rodnému městu?
Směle mohu říct, že za ten vztah vděčím hudbě. Začal se rodit již někdy ve druhé třídě na základní škole. Dvakrát týdně jsem tehdy chodil na hodiny klavíru. Dnes je to cesta na čtvrt hodiny. Ale tehdy to pro mne byla vždy velmi dobrodružná cesta skrze staré město, plné různých zákoutí. Zchátralé, ale o to více tajemné.
Vy také hrajete na klavír?
Už dávno ne. Skončil jsem s tím jednou na Vánoce. Učitelka klavíru poslala domů dopis, že to vzdává, protože mám „volšové“ prsty. Měl jsem bohužel smůlu na příliš dobré učitele. A tak jsem si z hudební nauky do života odnesl poznatek jak „běhala ovečka do kopečka“ a z klimprování na nástroj „Myší valčík“. Ale ty staré domy, kam jsem na ten klavír i nauku tehdy chodil, ty byly prostě úžasné!
A co tanec?
Základy jsem dostal v tanečních na výstavišti. Tehdy ještě ve starém „Béčku“. To byla báječná škola! Tam člověka vycepovali pohybovat se na hudbu prostorem! Á - dva-tři, dva-dva-tři - bác! Ty betonové sloupy uprostřed parketu - to byla škola! Ale zpočátku pro mne byl tanec pouze nutným zlem a začátky jsem téměř odstonal. Na chuť jsem mu přišel až o něco později, a hlavně pak v Praze. Nové podněty, nové možnosti…
Ale zpět od múz k nynějšímu místostarostování. Jak se v nové roli cítíte?
Až na to ranní vstávání dobře. Ta povaha samotné práce mi až tak neznámá není. Přijde mi jako takový mix všech mých dosavadních prací. Jen se při příchodu do kanceláře nevelí „Končit, pozor!“ Ovšem tentokrát to je mnohem vážnější. Je to především určité poslání a hodně práce za tím. Je to takový projekt na čtyři roky. Městem někam pohnout. První rok bude obtížný. Rozpočet bude dosti napjatý. Začnou se splácet úvěry z minulých let. Ale již teď musíme tu loď otočit do směru, kam naše město chceme dostat. A pak nastane ta dřina, realizovat společné vize. A za čtyři roky přijde skládání účtů.
