Jaroslava Pokorná - Život moc rychle utíká

Statutární město v roce 2016 ocenilo významné jablonecké osobnosti cenou Gratias Tibi Ago. Jednou z oceněných byla i Jaroslava Pokorná.

Jaroslava Pokorná se narodila v roce 1952 v Liberci. Od prvního roku dodnes bydlí v Jablonci nad Nisou. Po ukončení základní školy studovala Střední pedagogickou školu v Litoměřicích a pokračovala ve studiu učitelství, obor český jazyk – hudební výchova na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Má tři děti a pět vnoučat. Ráda zpívá, tančí, sbírá písně z celého světa, hraje volejbal, skautuje, chalupaří, jezdí na běžkách a sjíždí vodu na lodi. „Život moc rychle utíká, a proto se ho snažíme s manželem společnými zájmy co nejvíce užít,“ říká Jaroslava Pokorná, kterou je i v důchodu velmi těžké o prázdninách zastihnout.

Jako profesi jste si zvolila učitelku. Co vás ke kantorství přivedlo?

Už jako malá jsem učila doma panenky a ráda chodila za maminkou do mateřské školy, kde pracovala jako ředitelka. Na základní škole mě učila prima češtinářka Věra Hujerová – a tak bylo o mém poslání rozhodnuto.

Kde všude jste učila a jak se v průběhu času měnila výuka a děti?

Po studiích jsem nastoupila do ZŠ v ulici 5. května. Ráda vzpomínám na pana ředitele Drasnara a mé kolegy, kteří mě mile přijali mezi sebe. Po mateřské dovolené jsem nastoupila do ZŠ v Liberecké ulici, tehdy s rozšířenou výukou jazyků, a zůstala jsem jí věrná až do letošního roku, kdy jsem odešla do důchodu.

Jak se léty mění ministři školství, tak pochopitelně i dnešní uspěchaná doba, vývoj techniky, televize, dění ve světě a hlavně rodinné zázemí mají vliv na naše školáky. Obklopuje je mnoho informací a aktivit, pro které zapomínají na komunikaci se svými nejbližšími.

Bude se mi stýskat nejen po dětech, ale i po hodinách, kdy jsme v krásné hudebně společně hráli na nástroje, tancovali nebo sledovali pořady různých hudebních žánrů.

Ve škole jste se věnovala sborovému zpěvu, jakých úspěchů jste s žáky dosáhla a kde všude jste s dětmi vystupovala?

Za 26 let prošlo DPS Rolničkou mnoho zpěváčků. Byl to sbor nevýběrový a šlo mi hlavně o to, aby děti rády zpívaly, potěšily zpěvem ty, kteří to potřebují, a aby zpívaly písničky doma a jednou i svým dětem. Nejvíce jsme vystupovali společně s kamarády z lužickosrbské školy v Budyšíně, se kterými naše škola spolupracuje již 17 let. Společně jsme procestovali spoustu míst a zpívali v Chorvatsku, Švédsku, Francii, Itálii, ale rádi vzpomínáme i na vystoupení na Staroměstském náměstí v Praze či zpívání pro jablonecké občany u stromečku.

Jste také aktivní skautkou, jak dlouho se skautingu věnujete?

Skautovat jsem začala v r. 1968 v Litoměřicích, kde nás bylo v oddíle 50 děvčat a stále se scházíme a kamarádíme spolu. Skauting je hra, práce, zábava a dobrodružství. Když jsem se vdala také za skauta, tak jsme neměli čas se nudit. S oddílem jsme projezdili nejznámější památky, hory, sjeli řeky a vedli 20 táborů. Těší mě, že z většiny skautů vyrostli zodpovědní a samostatní lidé, někteří organizují lesní školy, vodácké kurzy, společně se potkáváme na výletech, do oddílu přicházejí jejich děti.

V době totality některé skautské oddíly pracovaly pod hlavičkou různých organizací. Pomáhala jsem hlavně na táborech, neboť jsem odešla studovat na vysokou školu a pak mě čekaly mateřské povinnosti. Až v roce 1989 jsme s manželem založili v Jablonci dívčí vodní skauting. Léty se děvčata stala mistryněmi republiky v pádlování, jezdí závody Přes tři jezy v Praze, zúčastňují se závodů v plachtění na pramici 550, staví tábor v jižních Čechách. Já jsem letos byla na svém třicátém táboře a děkuju všem, kteří převzali štafetu vodního skautingu v Jablonci a povedou dál naše vlčata a světlušky.

Čím vás naplňuje práce s dětmi?

Mezi dětmi mi je dobře, předáváme si vzájemně informace a energii, učíme se od sebe, zpíváme si, smějeme se. Jak se zpívá v jedné písni: „Přátelství je zlatá brána, jen v nás je od té brány klíč.“

Jiří Endler