Jak se dělá mincovna (4. část)

V minulém čísle jsem psal o sbírání zkušeností a kontaktů v mincovnách ve Vídni a Hamburku a výrobně polotovarů v Dortmundu. Rodina mincovního průmyslu je relativně malá, všichni se dobře znají a jsou navzájem propojeni. V evropských odborných kruzích se tedy dobře vědělo, že v Čechách připravujeme novou privátní mincovnu, jejíž vznik si přeje ČNB.

Pan Beyer z firmy DN v Dortmundu nám vyjednal návštěvu v berlínské mincovně, kde jsme mohli získat další zkušenosti a také staré razicí lisy na oběživo. Nákup lisu byl největší strojní investicí a rozhodování na podzim 1992 bylo složité.

K ražbě oběživa se zpravidla používají lisy s vertikálním systémem ražeb, podobně jako při ražbě bižuterních polotovarů. Lisovna Bižuterie měla několik desítek razicích lisů různých typů a tonáží. Technici, kteří mě na našich poznávacích cestách doprovázeli, velice podrobně lisy v mincovnách zkoumali. Seznámili se také s druhým způsobem ražby mincí založeném na horizontálním působení síly úderu.

U pamětních ražeb, kde je potřeba tlak 360 a více tun, se používá vertikální systém lisování. Ražba probíhá s ručním zakládáním jednotlivých kusů střížků do lisovacího kroužku a mince nebo medaile je vyražena na několik úderů. Jedná se o vysoký reliéf a mincovní pole musí být naprosto perfektní, až do zrcadlového lesku. Této špičkové kvalitě se v hantýrce říká proof.

U oběžných mincí se využívá systém založený na hromadné rychloražbě s automatickým zakládáním střižků do razicího kroužku. Užívá se síly do 150 tun. Rychlost ražby je 10–15 mincí za vteřinu. Tomu odpovídá i kvalita ražby, které se říká běžná. Reliéf je nízký a mincovní pole je matové nebo lesklé, dané spíš kvalitou střížků než silou úderu.

Do berlínské mincovny jsme se vypravili z hlediska lisařské výroby v té nejlepší odborné sestavě. K tradičnímu triu Bahník, Pazour, Vízek jsme přizvali Miroslava Vítka, bývalého vedoucího lisovny, t. č. vedoucího nástrojárny, a jel s námi i mistr lisovny Fiala. Za DN do Berlína přijela dvojce pánů Beyer a Sinner.

V berlínské mincovně nás očekávali ředitel Mielke a jeho výrobně-technický náměstek Laske, který mluvil velmi dobře rusky. Ve východní zóně Německa to asi nebylo nic mimořádného a ruština, již jsme všichni ovládali, pozitivně přispěla k průběhu návštěvy. Staré razicí lisy na oběživo nás ale zaskočily. Možná razily ještě říšské marky a feniky. Moji kolegové byli na rozpacích a ani mně, ač nejsem technik, se lisy nepozdávaly. Pánové z DN nás, na rozdíl od manažerů z Berlína, přesvědčovali o cenové výhodnosti nákupu. My jsme viděli, že do moderních lisů, vhodných do nové mincovny, mají tyto hodně daleko. Po rozpačitém začátku následovala prohlídka mincovny, historického objektu v samém srdci Berlína. Byla to kdysi centrální zásobárna peněz třetí říše. Na vnitřní fasádě bylo ještě množství děr a rýh, upomínky na osvobozování Berlína. Naši hostitelé byli velmi vstřícní a ukázali nám veškeré stroje a zařízení a s našimi techniky si náramně rozuměli. Zkrátka a dobře, že jsme byli vychováni v reálném socialismu, bylo na nás všech zjevně patrné. Staré lisy, které měly z pohledu dneška hodnotu kovového šrotu, jsme nekoupili. Pro mě to byla jenom připomínka epizody ze skandinávského hotelu v Dortmundu. Nadřazenost nad chudými zástupci z východního bloku tentokrát nepřinesla své ovoce a potvrdila se známá obchodnická pravda: „Nejsem tak bohatý, abych si kupoval laciné věci.“

A schylovalo se k další cestě do Německa. Mezitím už ve vedení Bižuterie bylo rozhodnuto, že se o mincovní záležitosti budu starat jenom já. K tomu jsem si vybral J. Pazoura a M. Vítka. Naše další cesta směřovala do vesnice Netphen, kde nedaleko města Siegen je sídlo firmy Gräbener, strojírenského podniku rodinného typu, který vyrábí lisy pro ražbu oběžných a pamětních mincí. Uvítal nás potomek zakladatele, pan Dr. Thomas Gräbener, v té době technický náměstek, nyní generální ředitel. Sestavu Vízek, Vítek, Pazour na této cestě doplnil technický náměstek Zdeněk Ulrich, vystudovaný chemik. U Gräbenerů se nám věnoval obchodní šéf Wilhelm Frank. Mluvil příjemnou spisovnou němčinou, byl srdečný a stále se usmíval. Měl dlouhodobé vztahy s mincovnami ve Varšavě a v Budapešti. Znal všechny mincovny na světě a věděl, jak zákazníka naladit a přesvědčit. Do procesu nabídkového řízení zapojil i lidi z konstrukce a z výroby. Ti se s mými kolegy nad technickými výkresy bavili o jednotlivých částech lisů. V dílnách nám ukazovali, jak se lisy sestavují z různých komponentů a jak fungují hlavní části. Systém přenosu razící síly je zde vertikální. Byli jsme nadšeni. Takové lisy patří do nové mincovny. Čekala nás ale ještě cesta do Gepingenu ke druhému německému výrobci lisů firmě Schuler, hlavnímu konkurentu Gräbenera.

Tam nás přivítal obchodní ředitel Merkle a jeho spolupracovník Jarosch. Firma Schuler je velký průmyslový podnik zaměřený na těžké strojírenství s důrazem na automobilový průmysl. Výroba mincovních lisů je zde samostatnou divizí. Zdejší lisy jsou konstruovány na principu horizontální ražby. Hojně se využívají tam, kde se provádí lisování v budovách, kde se závěrečný efekt ražby rozloží tak, že nejde rozhodující ráz do základny. Naopak vertikální systém Gräbener vyžaduje pevný podklad bez podsklepení, neboť konečná síla nepřiměřeně zatěžuje podlahu. Tento moment byl mimořádně důležitý při přípravě technického projektu naší mincovny.

Prohlídka výrobních provozů u Schulerů byla velice příjemná. Pan Merkle byl mladý sympatický obchodník a byla s ním radost jednat. Skvělou atmosféru doplňoval pan Jarosch, český emigrant, který mi pomohl s překladem a rozuměl našemu naturelu. Stejně jako s Frankem, tak i s Merklem jsem se rozloučil s tím, že očekáváme jejich cenovou nabídku na dva lisy pro oběživo s dodávkou jaro 1993.

Od obou výrobců jsme dostali kompletní technickou dokumentaci a stačilo se jen rozhodnout. Technici by nejraději koupili lisy od obou firem. Pro mě to nebylo o nic lehčí, neboť cenové nabídky byly takřka totožné. Jeden lis v přepočtu vycházel na 15 milionů korun. Měli jsme těžkou hlavu a rozhodnutí muselo padnout co nejdříve. Kolegové Vítek a Pazour tedy sestavili analytickou tabulku a vytipovali 12 hlavních hodnotících faktorů. Analýza vyšla ve prospěch firmy Gräbener. Vítek s Pazourem se na tom jednomyslně shodli, neměl jsem důvod to zpochybňovat. Jsem přesvědčen, že při jejich rozhodování silně zapůsobil fakt, že z bižuterní výroby systém kolenopákových vertikálních lisů znali jako mimořádně spolehlivý. Pozdější praxe správnost jejich rozhodnutí plně potvrdila.

Jan Vízek,
bývalý ředitel České mincovny