Jaroslav Kolář - Snažím se navázat na úspěchy jabloneckých truckerů v Dakaru

Jedenačtyřicetiletý rodák z Jablonce vystudoval Technickou univerzitu v Liberci, je ženatý, má syna a dceru. V současné době pracuje na pozici vedoucího konstrukce brzdových posilovačů v jabloneckém TRW.

Jaký máte vztah k autům a zejména k truckům?

Veskrze pozitivní. O auta se zajímám od dětství. Co se týče kamionů, vyrůstal jsem v době, kdy nákladní vozy LIAZ a TATRA pravidelně sbíraly dakarské vavříny, a to mě ovlivnilo natolik, že se účast na Dakaru stala mým životním snem.

V minulosti jste jezdil off road, jak jste se k němu dostal?

Byl jsem se jednou podívat na offroadové trialové závody. Docela se mi to zalíbilo. Koupil jsem Nissan Patrol a začal také jezdit. Tematicky to zapadalo do konceptu mého snu. Trialy byly fajn, ale stále mě to více táhlo k rychlosti. Tak jsem upravil Jeep Cherokee a účastnil jsem se několika závodů v rámci seriálu Offroad Maraton v kategorii Amater. Pokaždé jsem skončil do třetího místa.

Následně jste se účastnil evropských offroadových závodů trucků. S kým jste je jezdil a s jakými úspěchy?

Od roku 2006 jezdím také jako navigátor závodní tatry společně se slovenským řidičem Ladislavem Csekeyem. Zpočátku jsme se účastnili Rallye Berlin-Wroclaw, později to byly závody typu Baja, například Baja Saxonia nebo Baja Hungaria, kde jsme obsadili třetí místo.

Minulý rok jste dostal nabídku jet Dakar a přijal ji. Jaké byly přípravy na závody?

Přípravy byly hektické, jelikož nabídka přišla dva měsíce před startem. Bylo téměř nemožné se na tento závod zodpovědně připravit. Nejobtížnější bylo v tak krátkém čase se dostat do potřebné fyzické formy.

S jakým týmem jste závody absolvoval a co bylo vaším hlavním úkolem?

Závod jsem absolvoval za team RallyOZ jako navigátor závodní tatry společně se slovenským řidičem Robertem Kasákem. Šéfem tohoto týmu je Čechoaustralan Peter Jerie, který sám byl pilotem Toyoty Hilux. Dle reglementu závodu je jediná povolená pomoc v případě poruchy pouze od jiné posádky v soutěži, a tudíž naším cílem nebylo umístění na předních pozicích, ale poskytnutí případné asistenční pomoci své týmové jedničce. Vezli jsme náhradní díly na Petrovu Toyotu a v případě jeho poruchy či nehody bylo naším úkolem auto zprovoznit či dotáhnout do cíle, resp. do bivaku.

V celkovém hodnocení kamionů jste skončili 29. a vyhráli jste kategorii Rapid Assistance. Berete to jako úspěch?

Ano. Úspěch to je jednoznačně. Je třeba si uvědomit, že jsme s naší naloženou tatrou porazili mnohé ostré závodní kamiony daleko prestižnějších závodních týmů. Kategorii Rapid Assistance jsme vyhráli s velkým náskokem osm a půl hodiny před v pořadí druhým kamionem. Při mé dakarské premiéře je to v podstatě snový výsledek.

Byl to váš první Dakar, byl těžší, než jste očekával?

Je pravda, že za ty roky sledování Dakaru u televize jsem si tento závod maličko zidealizoval. Atraktivní záběry vozidel řítících se po nekonečných pláních navozují v divákovi pocit, že dakarské etapy jsou především o rychlosti, ale tak nějak se zapomínají zmínit o neskutečně rozbitých etapách v kamenitých korytech vyschlých řek, v kterých jedete třeba padesátkou. Dakar prostě bolí a i dle vyjádření zkušených dakarských matadorů letos byly tratě zase o něco extrémnější než loni.

Co bylo během dlouhých a horkých etap nejhorší?

Tak nebyly to pouze horké etapy. Jedna rychlostní zkouška se jela ve výšce okolo 4000 metrů a tam už byla naopak pěkná zima. Ale horko nebo chlad člověk přestane vnímat ihned po startu rychlostní zkoušky. Nicméně nejtěžší během dlouhých rychlostních zkoušek asi bylo udržet koncentraci. Ztráta koncentrace v navigátorském pojetí znamená v lepším případě zabloudit, v tom horším pak i nehodu.

Co vás na závodech překvapilo?

Nadšení a davy místních fanoušků. To bylo něco, co jsem nikdy na žádném jiném závodu nezažil. Diváci stáli podél trati rychlostních zkoušek, ale především na spojovacích etapách. Stáli ve špalírech na obou stranách vozovky a mávali argentinskými nebo čilskými vlajkami. Byl to moc příjemný pocit. Dodávalo nám to energii a motivaci dokončit tuto nejnáročnější rallye světa.

Pojedete příští rok zas?

Když jsem se vždycky bavil s někým, kdo tuto rallye absolvoval, tak mi říkal, že Dakar je jako droga. Je to silně návyková záležitost. Nikdy jsem tomu nevěřil. Dnes je to prakticky měsíc od návratu z Argentiny a je mi naprosto jasné, že se tam příští rok musím vrátit, protože z rozjetého vlaku jménem Dakar se jen těžko vystupuje.

Jiří Endler