Jaroslav a Eva Boudovi - Filmování je naše láska
Jak jste se seznámili?
JB: Za to, že jsem Evu poznal, děkuji komunistům.
EB: Můj tatínek byl kulak a byl ve vězení za Němců i za komunistů. Neměla jsem snadný život a dostala jsme umístěnku daleko od rodičů. Jenže tam se mi nechtělo. Tehdy byla možnost jít na tzv. stavbu mládeže – to pro mě znamenalo umístěnku do Liberce, kde jsem poznala Jarku. Vzali jsme se po vojně.
Kdy začalo vaše fotografování?
JB: První fotoaparát jsem dostal v roce 1940 od Dr. Karase, který se ukrýval v naší hospodě na Prosíčce a zasvětil mě do tajů fotografie. Po válce jsem se dozvěděl, že jsme ukrývali partyzána Dr. Tučného. Během války jsem fotil i Němce, kteří nám hospodu zabrali a udělali si z ní centrum pro horolezecký výcvik. Za studií na průmyslovce jsem si přivydělával v drogerii s fotolaboratoří, jenže soudruzi mi dali najevo, že za státní peníze studuji školu jinou a nařídili mi, abych si našel práci odpovídající vzdělání. Nastoupil jsem do Kovotechny a později do státního zkušebního ústavu, kde jsem pracoval celý život. I zde se mi koníček – fotografování – hodil.
A filmování?
JB: Než jsem měl první kameru, promítal jsem fotky epidiaskopem – a to byl jen krůček k filmu. Už na studiích jsem si koupil první 8mm kameru Sonet, již mám dodnes. Byla nejmenší na světě, její rozměry 8x8x4 tehdy nedokázali překonat ani Japonci. Natáčel jsem vše, co se hýbalo, i na vojně. Po skončení služby jsem založil filmový klub, kde jsme natočili i náš první společný film – Zelené šero, se kterým jsme se dostali i na celostátní přehlídku do Hradce Králové. Točili jsme především rodinné filmy, v nichž hrály naše děti, a animované pohádky. Jezdili jsme po soutěžích, sbírali úspěchy a postupně si získali renomé. Časem jsem se stal předsedou okresního a krajského poradního sboru amatérského filmu i členem československé rady kinoamatérů.
Jaké úlohy máte při natáčení?
EB: Jarka točí, já dělám komentáře, pomáhám při střihu, ale vše podstatné dělá manžel. Sama jsem natočila jediný film – Koníček, inspirovaný Čapkovým Zahradníkovým rokem, kde komentář namluvil tehdejší televizní hlasatel Honzovič.
JB: Spolu s Lubošem Václavkem jsme točili dokumenty. Jedna z nejvíce hodnocených byla práce pro první výstavu Skla a bižuterie v Jablonci. Podobný projekt se dělal ve světě: scénář vznikl ve spolupráci s ruskou filmovou fakultou a film natáčely dvě skupiny. My s Lubošem točili na 16mm barevný film, dvojice Wolf Wencl – Milan Vaniš na super osmičku. Promítalo se to během výstavy v malém kině synchronizovaně na třech plátnech uprostřed skla a slavili jsme velký úspěch. S Lubošem jsme točili hodně pro Jablonex, díky čemuž jsme získali dobrou techniku. Dělali jsme různé propagační filmy o sklářích, s Václavem Vostřákem o Jablonci, natočil jsem krátký spot jako parodii Zikmunda a Hanzelky, jak ve zkušebně zkouší trojkolky a koloběžky. Točili jsme i filmy o rekonstrukci a stém výročí divadla.
EB: Jarka udělal i více jak sto reportáží pro jabloneckou televizi, jeho záběr byl široký.
S rodinnými filmy jste získávali ocenění, jaká byla jejich příprava?
EB: Vše jsme museli dopředu promyslet, Jarka točil, já namlouvala komentáře a společně jsme jezdili na přehlídky. Na nich jsme potkávali známé – filmaře. Měli jsme z toho radost.
JB: V porotách často zasedali renomovaní filmoví odborníci, kteří hodnotili filmy a pak nám řekli, co jsme udělali špatně, nebo co jsme mohli udělat jinak. V té době se muselo šetřit materiálem, každý záběr jsme museli rozmyslet a ani stříhání nebylo úplně snadné. Filmy byly původně bez zvuku, aby se ozvučily, lepil na ně Dr. Renc z Prahy magnetofonový pásek. Chtěl jsem to po něm převzít a mít náplň do důchodu, ale když jsem vymyslel stroj na realizaci, film skončil a začalo video.
Přešli jste tedy na videokamery?
JB: Ano, těsně po revoluci jsme vybrali úspory na důchod, jeli do Německa a propašovali kameru. Stříhání nebylo snadné, ale s nástupem digitální techniky jsem si pořídil střižnu Casablanca, která mi bohužel po 19 letech vypověděla službu. Věřím, že mi ji opraví, od té doby se pokouším stříhat na počítači, ale není to úplně ono. S videokamerou přibyla práce – točil jsem pro město, plesy, školy, svatby. S rozvojem dostupné techniky dnes točí praktický každý.
Točíte stále?
EB: V našem věku už jen rodinu a pro radost.
JB: Nohy neslouží, jak by měly, takže ne, ale digitalizuji VHS, občas někdo přinese starou osmičku, kterou doma našel.
Máte nějaký film, který je vašemu srdci nejbližší?
JB: Pro mě je to film o Hnojovém domě. Točili jsme ho s Gustav Ginzelem, byl to zajímavý dokument. Když Hnojový dům vyhořel, chtěly mé záběry všechny české televize, i berlínská. Ta byla jediná, která mi za obrázky poslala honorář. Stihl jsem zachytit i jeho požár a pak jsme točili novou výstavbu. Náš snímek Byl jednou jeden Hnojový dům získal první cenu na celostátních soutěžích i na soutěži v Berlíně.
Jaký byl váš poslední film?
JB: Je to Domov – trochu osobní film o mé milované Malé Skále, o mém rodišti, o místě mého dětství.
Jiří Endler
