Jan Vokurka - Oživil jedinečné recepty doktora Kittela
Patříte mezi úspěšné podnikatele, kde se zrodil nápad založit firmu Kitl?
Vždy jsem měl velkou touhou podnikat, i v době, kdy jsem dělal v dobré korporaci, měl dobré postavení, úspěchy, ale byla to pro mě taková „zlatá klec“. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Věděl jsem o úspěchu Dietricha Mateschitza, který si nápad vyrábět energetické nápoje přivezl z Thajska, a říkal jsem si, že ten svůj třeba přivezu z Indonésie. Obcházeli jsme místní tržiště, ale žádný nápad nepřišel. Až jednoho dne manželka řekla: „Proč nechceš dělat nápoj z bylinek, který pomáhá lidem?“ Nejprve jsem to zavrhl, ale o pár dnů později mi to jako špatný nápad nepřišlo. Po návratu jsem pátral v místní historii, hledal významné léčitele nebo lékaře a narazil na doktora Kittela. Vzhledem k tomu, že nejsme potomci a nechtěl jsem vykrádat jeho minulost, zvolili jsme název, který je tvořen ze základu jeho jména, odkazuje na jeho odkaz a 1. 1. 2007 jsem se stal prvním zaměstnancem.
Paralelně s výrobou jste oživil i odkaz Dr. Kittela, proč?
Nikdo ho neznal, tedy kromě pár pamětníků, ale jeho příběh je velmi silný a mě uchvátil. Proto jsem vedle výroby Syrobů věnoval mnoho energie také obnově jeho odkazu. Vytvořili jsme naučnou stezku, díky veřejné sbírce jsme opravili sochu svatého Josefa a v roce 2010 otevřeli jeho muzeum. Vydali jsme dvě knížky a připravujeme třetí. Pomáhali jsme na svět filmu, spolupořádáme Kittelovu pouť. Mně osobně přišlo dobré vše svým způsobem Dr. Kittelovi vracet. Věřím, že nás shora sleduje, drží nad námi ochrannou ruku a díky tomu se nám v podnikání i v životě tak daří.
Věnujete se i charitě, jaké?
Děláme to nikoli proto, že musíme, ale proto, že chceme. Spolupracujeme s Domovem Maxov a charitativní projekt má několik rovin. Snažíme se klientům domova dát práci. Trhají tzv. čepičky, které používáme na hrdla lahví. To nelze dělat strojově a je k tomu potřeba síla. Tamější klienti ji mají a jsou šťastní, že mohou pracovat. Současně nám pomáhají se starat i o jeden z našich čtyř bezových sadů, který je v blízkosti domova. Podporujeme je, jak můžeme, a oni se s námi ztotožňují, berou nás jako součást rodiny.
Záchrana Vratislavické kyselky je další výzva?
Kromě výroby Syrobů jsme spolu s imunologickým ústavem a jeho profesorkou Jiřinou Bartůňkovou vyvinuli prostředek na posílení imunity Kitl Eligin. Kyselka je další projekt, o kterém na počátku věděli pouze tři lidé. Manželka, grafik a projektant. Chvíli jsem byl na pochybách, ale když jsme to zveřejnili, zvedla se vlna pozitivní energie. Lidé nám fandí a drží palce. Pro mě osobně je to i symbolické, poté co Kittelovo muzeum na Krásné-Pěnčíně přechází pod obec, je kyselka novou výzvou. Tradice je psána 150 let zpět. V roce 1862 se začala stáčet kyselka, byly tam lázně a historie je opravdu pestrá. Obnova a vybudování stáčírny je běh na dlouhou trať.
Máte při všech vašich aktivitách čas na rodinu a koníčky?
V týdnu moc ne, pracuji 12 hodin, zajímám se prakticky o všechno. Dělám orientační běh, u nás je to takový rodinný sport, což je výhoda, neboť i žena a děti se mu věnují. Rodina je pro mě na prvním místě a víkendy patří zásadně jí, mám ženu a tři děti a společný čas mám rád.
Kde berete energii na to všechno?
Základem všeho je mít tolerantní ženu. Důležité je, že mě to baví, kdybych dělal něco, co mě nebaví a nenaplňuje, nemohl bych tomu tu energii dávat. Kdysi jsem četl, že Bůh je ukryt v maličkostech, a tím se řídím. Souvisí to se životem a je v tom ukryta hluboká pravda.
Získal jste mimo jiné medaili GRATIAS TIBI AGO, co pro vás různá ocenění znamenají?
V tom je pro mě velký osobní vzor Dalibor Dědek, který i přes velký úspěch zůstal stejný. Každý je rád, když mu jeho práci někdo ocení, ale pro mě je důležité zůstat nohama na zemi. Aby člověk zůstal takový, jaký je.
Jiří Endler
