Budování mincovny v sobě zahrnovalo mnoho různých rovin. Ty se musely vzájemně propojit tak, aby vše do sebe zapadalo jako jemná kolečka hodinového strojku.
Ono se vlastně nebudovalo, protože budova už dávno stála, ale jednalo se o velmi náročnou přestavbu. Do stavební činnosti výrazně zasahovala policie a ČNB. Tlačil nás čas. Do konce ledna se musely vystěhovat stávající provozy technického rozvoje a vše rozmístit v rámci velkého areálu Bižuterie tak, aby se od února mohlo začít se stavebními úpravami. K zahájení výroby v nové mincovně mělo dojít na konci června s tím, že slavnostní otevření bude 1. července 1993. Zbývalo nám jen 5 měsíců.
Stavební práce podle projektu zajišťovala firma Impos, kterou reprezentoval pan Mach. Za Bižuterii byl tím hlavním technický náměstek Ulrich a jeho stavební útvar. Pro mě bylo mimořádně důležité, že Mirek Vítek byl uvolněn z dosavadní bižuterní funkce a stal se za provozní úsek takovým stavebním dozorem nad svým budoucím pracovištěm.
Počítače ještě nebyly, a tak kvůli koordinaci a kontrole vznikl velmi podrobný síťový graf, z něhož bylo patrné, jak budou stavební práce postupovat. Do tohoto grafu byla zakomponována druhá linie popisující pořizování razicích lisů a instalaci všech strojů a zařízení.
Nejsložitější stavební práce souvisely s trezory na drahé kovy a oběživo. Síla a kvalita betonu byly stanoveny na nejvyšší odolnost proti narušení zvenčí. Jejich kostru tvořily silné ocelové armatury. Na všechny stěny, podlahy i stropy trezorů se nainstalovala velice citlivá otřesová čidla. Trezory se nedaly překonat. Naštěstí to dosud nikdo nezkoušel, stejně by ho během pokusu zatkla speciální zásahová jednotka, která byla kvůli tomu u jablonecké policie zřízena.
Stavební deník mincovny se plnil splněnými termíny. Pan Mach byl vynikající a s Mirkem Vítkem si velmi rozuměli. Na budování mincovny bedlivě dohlížel Ing. Račák. Troufám si říci, že byl v té době častěji v Jablonci než ve své kanceláři na ČNB. I pro něho bylo stavovskou ctí, aby vše dopadlo co nejlépe.
Potřebovali jsme ještě stavbu finančně zajistit. Část se hradila z provozních prostředků Bižuterie, ale na cca 50 milionů korun bylo potřeba otevřít stavební úvěr. Zašel jsem za ředitelem místní Komerční banky a svým kamarádem Ing. Jiřím Maturou. Považoval za samozřejmé, že Komerční banka si takovou příležitost nemůže nechat ujít a z ústředí v Praze získal souhlas generálního ředitele JUDr. Richarda Salzmanna, který byl myšlenkou nové mincovny velmi potěšen.
Spolupráce s Komerční bankou se mincovně vyplatila. Získali jsme výhodný úvěr a zároveň vynikajícího zákazníka, který si v pozdějších letech nechal razit zlaté pamětní medaile pro své věrné zaměstnance. Doktor Salzmann na tyto zakázky osobně dohlížel a mnozí mí přátelé z Komerční banky si tuto medaili dodnes hodně cení.
Druhá hlavní větev budování směřovala do oblasti pořízení lisů, razidel a mincovních polotovarů – střížků. Své budoucí dodavatele jsme již znali, teď už ale čas dozrál k opravdovým obchodům za velké peníze. Museli jsme být mimořádně opatrní.
Pomohlo mi opět moje německé diplomstudium a můj tehdejší spolubydlící ze školicího střediska Ing. Tomáš Wachtl. Pracoval v podniku zahraničního obchodu Transakta Praha. Obrátil jsem se na něj a nabídl mu spolupráci Transakty při náročných obchodních operacích.
Ing. Wachtl byl zdatným obchodníkem, mluvil velmi dobře německy a anglicky. Pomáhal nám nejen při složitém vyjednávání při nákupu razicích lisů, ale názorně nám ukázal, jak se má kupující chovat k budoucímu dodavateli. Vždycky by měl mít navrch ten, kdo má peníze a je ochoten je utratit.
Jeli jsme s kolegy Vítkem, Pazourem a Wachtlem do Německa jednat s firmou Gräbener o dodávce 2 lisů. Vše jsme vyřídili zdánlivě hladce. Tomáš Wachtl na obchodního ředitele Franka zapůsobil. Smlouvu jsme měli podepsat během dvou týdnů v Jablonci. Frank chtěl vidět, s kým má tu čest. Jména Transakta ani Bižuterie mu nic neříkaly. Byl zvyklý jednat s mincovnami, za nimiž stála centrální banka nebo ministerstvo financí příslušné země. Pojem privátní mincovna, navíc z bývalého východního bloku, zaváněl velkým rizikem.
Velikost Bižuterie ředitele Franka ohromila a neskrýval své příjemné překvapení. Hlavním bodem jednání v Jablonci byla cena. Na radu Tomáše Wachtla jsem požadoval slevu 10 %. Frank se smál a upozornil mě ironicky, že neobchoduje s pračkami ani s ledničkami. On prodává lisy vynikající světové značky. Po krátkém handrkování se naše strana spokojila s nabídkovou cenou sníženou o 3 %. Trvali jsme na dodávce obou lisů do konce května 1993 a rovněž jsme si odsouhlasili zaškolení našich lidí přímo ve výrobě v Německu v době, kdy budou kompletovat naše lisy.
Obchodní jednání s dodavatelem střížků, firmou Deutsche Nickel, pro nominály 10, 20 a 50 haléřů se na přání prokuristy Beyera uskutečnilo v Praze. Pánové z DN si sami zajistili ubytování v hotelu Diplomat na Leninově, dnes Evropské třídě. Do hotelu jsme dorazili v tradičním složení. Za ČNB se jednání zúčastnil dr. Moravec, který se s oběma pány znal. Byli jsme překvapeni exkluzivností hotelového prostředí a ještě více cenami, které jsme zaplatili za malou becherovku a deci minerálky. Platil jsem s kamennou tváří hráče pokeru. Zato Němci byli hodně vyvedeni z míry. Beyer neustále říkal, že to není hotel Diplomat, ale Dieblomat. (pozn. Dieb v němčině znamená zloděj). Nevím, co je ubytování stálo, ale už nikdy zde nespali. Vždycky jsme je ubytovali v Jablonci, kde se jim až nápadně líbilo. O cenách střížků jsme se rychle dohodli, slevili nám 1,5 %. Technické parametry a kvalitu střížků za nás dohadoval dr. Moravec, tak daleko naše znalosti ještě nesahaly.
ČNB věděla, že do 1. července 1993 určitě nezvládneme výrobu razidel, a připustila výjimku, že první se začne razit mince 50 haléřů z razidel, které pro nás vyrobí Hamburk. Do Hamburku ČNB vyslala Ing. Vokatého, za nás se mnou jel generální ředitel Jotov. Tady jsme nesmlouvali a ceny akceptovali, spíš se jednalo o množství a termín, kdy budeme mít nástroje k dispozici. Na 20 milionů mincí nám doporučili koupit 50 párů razidel a 15 razicích kroužků. Byla to velká rezerva, ale kdo z nás to tenkrát tušil.
