V předchozích kapitolách mých vzpomínek jsem se věnoval velmi krátkému časovému úseku od září 1992 do července 1993. Bylo to zajímavé období, silně ovlivněné porevoluční politickou situací, což vyvrcholilo 1. ledna 1993 rozdělením Československa na dva samostatné státy. Bez tohoto velkého dějinného zlomu by v Jablonci mincovna nikdy nevznikla.
ČNB už v roce 1992 nenápadně připravila novou soustavu českých bankovek doplněnou mincemi a 8. února 1993 se přešlo na novou peněžní soustavu České republiky.
Pro Českou mincovnu byl rok 1993 klíčový. 1. července se začaly razit mince nominálu 50 haléřů a byl připraven kontrakt s ČNB na všechny nominály haléřových mincí. V průběhu jeho příprav v roce 1992 se uvažovalo s objemem ražeb 80 milionů kusů všech tří hliníkových nominálů. Požadavky ČNB se ale rychle navýšily až na 156 mil. kusů. Nejvíce se razily nejmenší a nejlehčí mince – desetníky v počtu téměř 95 milionů kusů. 50 haléřů s ročníkem 1993 bylo vyrobeno 30,5 mil. kusů a zhruba stejný objem 30,6 mil. kusů nominálu 20 haléřů.
Hliníkové nominály v roce 1993 nesly značku České mincovny – béčko s korunkou, ale razidla a razící kroužky byly v první fázi vyrobeny v Hamburku. To se mělo rychle změnit. Razit z cizích razidel je pro mincovnu velmi nákladné, ale i nebezpečné. ČNB měla stále, pro případ neúspěchu, v záloze možnost vrátit se k původnímu výrobci. Možná, že mincovníci v Hamburku v tuto šanci tajně doufali, ale jejich ředitel Franz Herres se touto myšlenkou nezabýval. Dělal všechno pro to, aby nová mincovna rychle zahájila výrobu vlastních razidel. Tento skvělý muž nám pomohl, aby zejména Mirek Vítek a Pepa Pazour získali co nejvíce znalostí a praktických zkušeností a mohli brzy dělat zkušební ražby na vlastních českých razidlech a nové mince splňovaly veškeré ČNB přísně kontrolované parametry.
Technické specifikace ČNB byly neúprosné, průměry mincí bylo nutné razit v toleranci plus–mínus 0,10 mm a při síle na hraně plus-mínus 0,05 mm. Jednoduché to ale není. Razící kroužek nemá ve svém profilu vždy stejný průměr, musí být cylindrický, aby se do něj střížek nejen zasunul, ale hotová mince aby lehce vypadla. Vše probíhá automaticky rychlostí až 12 úderů za vteřinu. Razící kroužek a obě razidla (averz a reverz) je tedy nutné vyrobit přesně, aby proces probíhal plynule a výsledný výrobek byl perfektní. Mimořádnou roli hraje správné seřízení razícího lisu. Jenom tak je možné, aby se při úderu o síle 50 až 70 tun hliníkový materiál formoval do požadovaného reliéfu a zároveň byly dodrženy normované parametry mincí.
Role střížku je pro výrobu mince rovněž velmi důležitá. Důraz se klade nejen na rozměry a hmotnost, ale především na kvalitu kovu. U hliníkových mincí nominálu 10, 20 a 50 haléřů byl zvolen materiál AlMg 99:1 s tolerancí +–0,5 %. Právě čistota hliníku je rozhodující pro výsledný kovově lesklý vzhled mincí.
Velice důležitým parametrem je tvar střížků. Průměr byl určen tak, aby mohl být střížek volně dopraven automatickým podávacím zařízením do razícího kroužku, proto musel být zhruba o 0,15 mm menší než hotová mince. Nejsložitější ale bylo precizovat tvar hrany střížků. Zde se plně uplatňovaly zkušenosti technických pracovníků dodavatele i mincovny, kteří mnoho hodin kreslili, měřili a diskutovali. Proběhlo několik návštěv jak u výrobce, tak i v mincovně, než se podařilo najít a ve výrobě ověřit správný tvar hrany střížku. Součástí technických specifikací se staly technické výkresy, ve kterých byl tvar hrany přesně konstrukčně určen.
Naší velkou výhodou bylo, že nad mincovnou neustále bděla ČNB. Ta si vymínila, že technické specifikace střížků vždy podepisovala jako třetí strana, aby měla jistotu, že nás zkušení matadoři z Deutsche Nickel nedostanou do úzkých.
Pravidelná jednání s obchodním ředitelem Deutsche Nickel Elmarem Beyerem a jeho kolegou Sinnerem byla mnohdy dramatická, ale zároveň vytvářela prostředí vzájemné důvěry a přátelské atmosféry. To se však vždy jednou ročně měnilo při uzavírání kontraktů pro následující rok. Tam Beyer vytáhl své největší přesvědčovací a argumentační umění. Byl schopen v průběhu jednání několikrát zvýšit hlas a patřičně zrudnout, aby dokázal protivníka porazit. Proti němu však po čase už neseděl žádný zelenáč, ale dobře připravený soupeř, který sledoval burzovní ceny hliníku a uměl si opatřit i konkurenční nabídky jiných výrobců. Ze všech jednání jsem měl vždycky pořízený protokol, který jsem si od něho nechal potvrdit. Hmotnostně jsem se s Beyerem nemohl měřit, vážil určitě dost přes sto kilo, ale pečlivostí přípravy jsem měl vždycky navrch. Získal jsem jeho důvěru tak velkou, že při jedné z jeho posledních návštěv, než odešel do důchodu, jsem si už podmínky smlouvy určoval takřka sám.
To bylo totiž tak. Po celodenním jednání v mincovně jsme se sešli na pracovní večeři, kde jsme se dohodli, že ráno v mé kanceláři učiníme definitivní rozhodnutí, které zapíšeme do protokolu, a pak ho taxík odveze na letiště. Ve smluvený čas jsem druhý den na Herr Beyera čekal ve své pracovně více jak hodinu. Bylo to něco neobvyklého. Když se opravdu s velkým časovým deficitem dostavil, nebyl schopen ani ochoten přistoupit k obchodnímu jednání. Zřejmě noční hotelové kratochvíle správně neodhadl.
Asistentka Anička se všemožně snažila svým servisem co nejvíce zmírnit jeho únavu. Mé naléhání o završení kontraktu ho zjevně obtěžovalo. Nemohl jsem jednat jinak, bez smlouvy s ním jsem nebyl schopen pro ČNB připravit cenový návrh pro následující rok. Když jsme společnými silami s paní asistentkou Elmara přiměli, aby se začal zajímat o práci, než aby mi vypravoval zážitky z předchozí noci, bylo už velmi pozdě. Čas odjezdu na letiště byl limitující a venku čekalo taxi. Projevil se jako velký šéf. Dal mi pokyn, ať sám připravím protokol z jednání v němčině, podepíšu ho a zašlu do jeho sekretariátu. Se vším, co bude v protokolu, že předem souhlasí. Na úspěšné jednání si vyžádal přípitek. jeho oblíbenou becherovkou, a odjel. Byl to opravdový frajer. Vše, co jsem zapsal do protokolu, následně odsouhlasil a od té doby jsem spolehlivějšího obchodního partnera nepoznal. Uměl držet slovo. Jsem přesvědčen, že i on měl velkou zásluhu na tom, že Česká mincovna si v Evropě rychle získávala příznivý ohlas.
Výroba hliníkových nominálů se postupně navyšovala a stala se nedílnou součástí výrobního procesu mincovny. V roce 1995, kdy bylo vyraženo celkem 219 mil. kusů, z toho106 mil. desetníků, 81 mil. dvacetníků a 31 mil. padesátníků, dosáhla svého vrcholu.
Ekonomicky výroba hliníkových mincí nebyla příliš výnosná, ale znamenala trvalé vytížení kapacit a rozmělnění nákladů na vybudování mincovny, které činily více jak 200 milionů korun.
Koncem roku 1993 v mincovně proběhly úspěšně zkoušky s razidly vlastní produkce a počínaje rokem 1994 byly haléřové mince raženy výhradně pomocí nástrojů, které vznikly rukama našich rytců a nástrojařů.
Rychlý nárůst světových cen hliníku ale způsobil, že se náklady na pořízení střížků blížily hodnotě nominálu, respektive u desetníků ji brzy překročily, pak i u dvacetníků. Navíc tyto dvě mince ztrácely charakter oběživa, z oběhu se nevracely. Lidé je nechtěli používat, ale v pokladnách prodejen neustále chyběly. ČNB ztratila s tímto stavem trpělivost a bez předchozího varování, v lednu 2004, s vědomím smluvních sankcí mincovně zrušila pro rok 2004 kontrakt na obě nejnižší hliníkové mince. Mincovna zažila svůj první velký šok. Ukončení ražeb padesátníků v roce 2007 už bylo předem pečlivě připraveno a ČNB svůj záměr mincovně s velkým předstihem oznámila. Nejnižší oběžnou mincí se tak stala 1 koruna česká.
