Vladimír Hošic - Nemám pocit promarněného života

Vladimír Hošic se narodil 1954 v Jablonci. Absolvoval střední odborné učiliště LIAZ Jablonec. Poté dva roky pracoval na technické obsluze výroby v bývalém podniku SIZ a následně přešel do Povodí Labe, kde působil do roku 1992. Potom zkusil podnikat a po čase přijal nabídku majitele Tenis squash centra v jabloneckých Břízkách, kde pracuje dodnes. Věnoval se aktivně sjezdovému a vodnímu lyžování, jachtingu. Po skončení kariéry trénoval lyžaře v TJ LIAZ.

V roce 1973 vstoupil do horské služby (HS) jako dobrovolník, o dva roky později absolvoval školu horské služby. Následně pracoval v různých komisích, v roce 2000 byl zvolen vedoucím okrsku Špičák a od roku 2001 je předsedou Rady horské oblasti Jizerské hory a členem celorepublikové rady HS České republiky.

Svůj život jste zasvětil dobrovolné práci v horské službě, proč právě této činnosti?

Můj táta byl jeden ze zakládajících členů horské služby v Jizerských horách, kam přešel z Krkonoš, kde působil před tím. S tátou jsme jezdili do hor, naučil mě lyžovat a byl jsem vlastně od dětství u prvních kroků HS. V počátcích se kolem „motalo“ pár chlapů, dnes jsou jich desítky. V dospělosti jsem se vydal po stopách mého otce a prakticky jsem dělal a dělám vše, co on.

Jaký základ musí mít člen HS?

Především dobrou fyzickou kondici, kterou jsem vždy měl. Byl jsem výkonnostní sportovec a lyžař. K tomu je třeba pevné zdraví a zbytek se naučíte ve škole, kterou musí absolvovat každý člen HS. Dříve to byla škola při fakultě tělesné výchovy, v současné době má HS školu vlastní.

Srovnejte práci pro HS v minulosti a v současné době?

To se asi nedá srovnávat. Za minulého režimu bylo vše refundováno, to znamená, že jsme za služby a za školení dostávali náhradu mzdy. Nyní všichni dobrovolníci slouží na vlastní triko, jedinou odměnou je dobrý pocit a diety. Změnily se také sjezdovky, na kterých sloužíme. Vždy jsem sloužil na Špičáku a byl od začátku u budování tratí, které na něm vznikaly. Technika, vybavení, vše se postupem doby zdokonalilo a zkvalitnilo. V minulosti jsme měli mnoho pátracích akcí, které trvaly i několik hodin, nyní když lidé sejdou z cesty, zavolají a my je do půlhodiny najdeme. Dříve jsme vlastnili kanadské saně, dneska jsou k dispozici skútry, čtyřkolky, lavinoví psi, přičemž máme nejlepší vybavení v Evropě. V minulosti se sloužilo pouze v zimě, s rozvojem cyklistiky se slouží i v létě.

V rámci výcviku pořádá HS také soutěže, účastnil jste se jich?

Ano účastnil jsem se já a mnoho mých kolegů. Spolu s Kutilem a Kašťákem jsme tvořili trojčlennou hlídku a účastnili se velkých mezinárodních závodů v Tatrách, kam přijížděly týmy z celé Evropy. Zde jsem vyhrál sedmikilometrový sjezd volným terénem. Soutěže a různá cvičení jsou nedílnou součástí výcviku, jsou v nich simulovány různé situace, které mohou nastat, a připraví vás na nenadálé události.

Jste předsedou rady oblasti, jak spolupracujte s profíky?

Rada oblasti se skládá z vedoucích okrsků, kterých je pět, úzce spolupracujeme s náčelníkem René Mašínem. U nás je sedm profesionálů a padesát dobrovolníků, všichni táhneme za jeden provaz.

Rozhodujete jako předseda o přijetí nových členů?

Jen málo z těch, kteří se přihlásí, tuší, co služba obnáší a většinou od svého záměru následně odstoupí. I proto se noví členové HS rekrutují spíše z okruhu známých. Zájemce musí mít dva tzv. ručitele jeho charakterových vlastností a vyspělosti. Také musí umět dobře lyžovat. Novic má rok povinnosti, a pokud se osvědčí, čekají ho prověrky fyzické a zdravotní, je zařazen mezi čekatele, což je forma členství, cvičí a připravuje se vedle členů a může sloužit jako druhý muž ve službě. Když uznáme, že je způsobilý, nastoupí do školy. Pokud uspěje, stane se právoplatným dobrovolným členem HS.

Ve své kariéře jste pomohl stovkám lidí v nouzi, máte jistě mnoho různých příběhů. Vzpomeňte na nějaký, jenž vám nejvíce utkvěl v paměti?

Příběhů je celá řada. Například jsme kdysi hledali čtyři dospělé a tři děti. Trvalo to skoro tři dny v okolí Malé Jizerky. Oslovili jsme polskou stranu, zda nebyla narušena hranice. Poláci tvrdili, že hranice narušena nebyla. Hledali jsme na českém území, ale nakonec byli v Polsku. Naštěstí nebyl extrémní mráz, byli vyčerpaní, unavení, ale vše dobře dopadlo. Smutnější historka, která se mě osobně dotkla, se udála před pár lety, kdy se parta kamarádů vydala z Raspenavy na poledník, jednomu z nich se udělalo nevolno. Poslal je dál s tím, že se vrátí a počká v hospodě. Když se vrátili, nebyl tam a všichni si mysleli, že se vydal domů. Večer se po něm začala shánět manželka, bylo vyhlášeno pátrání. Hledali jsme ho marně směrem k Raspenavě. Poté někoho napadlo, že se mu třeba udělalo lépe a vydal se za kamarády a měl pravdu. Kousek od místa, kde se rozloučili, seděl mezi skalisky, na záchranu života bylo pozdě. Šlo o otce mého spolužáka, bylo to pro mě velmi smutné.

V květnu jdete do služebního důchodu, co vám práce u HS dala?

Poznal jsem neskutečně pestrý kolektiv lidí. Tým tvoří řemeslníci, lékaři, inženýři, všichni mají své povolání. Je zde spektrum lidí a práce s nimi je relax, tvoříme neskutečnou partu. Každá doba přinášela něco jiného, ale vždy jsme byli na stejné notě. Pomohli jsme stovkám lidí v nouzi. Hřeje mě takové vnitřní uspokojení, že člověk něco dělá pro společnost, že byl a je něčím nápomocen. Mnoho mých vrstevníků život promarnilo v hospodě, já ten pocit promarněného života nemám. Je pravda, že je mi líto ukončení práce u HS, ale věkový limit je daný a platí pro všechny. Tajně doufám, že dostanu čestný odznak, což je určitá forma členství a díky tomu budu horské službě dále nápomocen. Co naplat, jedna etapa končí. Budu mít více volného času, mám vnoučata, tak budu dědeček na plný úvazek.

Jiří Endler