Víme, čím žil Jablonec před 100 lety - leden 1915

Sto let – to jsou přibližně tři lidské generace. Vybrali jsme pro vás z oblíbeného deníku Gablonzer Tagblatt, čím žil Jablonec před sto lety.

1. ledna 1915, číslo 1, strana 1, ranní vydání

Úspěchy Němců v ruském Polsku. 56 000 zajatců, ukořistěno mnoho děl a strojních pušek

Před obklíčenou pevností Přemyšl byly pozorovány ruské patroly v uniformách rakousko-uherské armády. Důstojníci a mužstvo, používající této lsti, nebudou po zajetí mít nárok na zacházení podle mezinárodních konvencí.

2. ledna 1915, číslo 2, strana 1, 2 a 4

Počet válečných zajatců v Německu (bez civilních zajatců) činí 8 138 důstojníků a 577 875 vojáků.

Z Kodaně hlásí, že v Rusku je zajato 1 140 německých důstojníků a 134 700 vojáků.

Vánoční polní pošta. Anonymní voják píše: „Moji milí, musím Vám vylíčit válečné Vánoce. Sníh tu ještě neleží, ve dne je docela teplo. Jsme již šestý den v poli, vykopali jsme si díru do země (pro 5 mužů), máme stanová kamínka, slámu a nad tím stan. Před stanem stromeček, na něm cigarety, pestré papírky, suchary, špek, sardinky, konzervy a podobně. Jídla máme až moc, takže můžeme hostit kamarády, kteří táhnou po silnici okolo. Večer jsme zapálili svíčky, pak z lesa zazněl lesní roh a křídlovka s melodií ,Tichá noc, svatá noc‘. Bylo to slavnostní, do toho duněla děla a výstřely z pušek, protože fronta je blízko. Druhou sloku již zpíval celý tábor, bylo to dojemné. Na konci písně zaznělo mnohohlasé ,hurá‘. Jak krásně bude znít ta píseň, až budu zase doma…“

4. ledna 1915, číslo 4, strana 4 a 5,

Přemyšl, Kriegsnachrichten a Tabor Ujság. Do obleženého Přemyšlu omylem zajel ruský poštovní vůz. Pevnostní noviny citují „ruské dopisy“, jistý Radko píše: „Naše oddíly opět obklíčily Přemyšl, ale dobýt ji útokem je nemožné. Je pokryta pancíři, chráněna dvěma řadami vodních příkopů, ve vodě jsou drátěné překážky. Potom následují forty a mezi nimi drátěné překážky a vlčí jámy. Může ji dobýt jen hlad! Ale říká se, že mají dostatek zásob. Ale útok – to sbohem, moje milé a drahé děti! Už mnoho mých kamarádů padlo. Při útoku jsou totiž všichni v první linii zabiti. Ale když nebudeme útočit, tak tu všichni zmrzneme…“

5. ledna 1915, číslo 5, strana 1, večerní vydání

Válečné plánování. Rusko počítá ve svém rozpočtu ještě s dalšími 6 měsíci války.

8. ledna 1915, číslo 8, strana 1, 3, 4, večerní vydání

Boje v Karpatech. Pešť. U Dukelského průsmyku vládne klid. Rusové se nehýbají, občas vzniknou malé šarvátky. Stále prší a v zákopech je voda. Naše oddíly mají všude výhodné a dobře opevněné pozice. Již 4 dny se nebojuje.

Jablonec. Na poli cti padl také druhý syn exportéra Bruna Dolcha, historik umění Oskar Dolch. Padl ve Francii 21. prosince.

Polní pošta. Jablonecký pasíř Eduard Klug píše svému příteli: „Štědrý den byl pro mne velice šťastný. Dostal jsem najednou 4 dopisy, 18 dopisnic a balíček od ženy s báječným obsahem. Nejmilejší je mi ale obrázek mých dvou dětí, který teď stále nosím na srdci…“

Opava. Sabotáž? Lazaretní vlak s 49 ležícími a 326 sedícími raněnými vojáky projel nesníženou rychlostí nádražím, nedbaje na signál „Stůj!“. Lokomotiva se zastavila až o brzdný blok a zeď. 14 vagónů bylo demolováno, zraněn však jen jeden pacient, zaklíněný mezi troskami. Strojvůdce a topič byli zatčeni.

10. ledna 1915, číslo 10, strana 3, ranní vydání

Londýn. Mírové Vánoce. Četné dopisy polní pošty ze západní fronty líčí události Štědrého večera: na celé frontě se slavily společné Vánoce, vojáci se navštěvovali v zákopech, vyměňovali si cigarety, víno, pečivo a zpívali písně. Druhý den se také někde pořádala fotbalová utkání. Idylu však ukončil rozkaz německého nejvyššího vojenského velitelství.

12. ledna 1915, číslo 12, strana 6, večerní vydání

Polní pošta z východního Pruska. Anonymní německý voják píše: „Včera 27. prosince jsem zažil den, na který nezapomenu. Mezi našimi a ruskými zákopy byl prostor o šíři 50 až 60 metrů. Rusové na nás několikrát zaútočili, ale vždy se museli s těžkými ztrátami vrátit. Jejich mrtví leželi už skoro čtrnáct dní 15 metrů od nás. Včera nám naznačili, že se s námi chtějí o něčem domluvit. Parlamentáři se domluvili na zastavení boje na 2 hodiny, aby Rusové mohli pohřbít své mrtvé. Brzy se objevili s nosítky a lopatami, načež jsme i my opustili zákopy. Navzájem jsme si podávali ruce, obdarovali jsme je špekem a chlebem, cigaretami, rumem a novinami. Navštívili jsme se navzájem v zákopech a mnozí chtěli k nám do zajetí, ale my jsme je odmítli, že to během příměří nejde. Přáli jsme si také veselé svátky. V noci k nám přišli 4 důstojníci a 35 vojáků…“

13. ledna 1915, číslo 13, strana 4, večerní vydání

Nejmladší voják naší armády demobilizován. 14 a půlletý Fritz Gruber z Leobenu se dobrovolně přihlásil na vojnu a statečně bojoval na severním bojišti v bitvě u Grodku a při prvním obléhání Přemyšlu, kde byl zraněn bajonetem do ruky a šrapnelem na noze. Už na bojišti byl povýšen na svobodníka, poté transportován do lazaretu v Chebu. Těšil se na návrat na frontu, což mu však vojenské úřady vzhledem k mladistvému věku zakázaly.

16. ledna 1915, číslo 16, strana, večerní vydání

Jablonec. Návrat z Anglie. Syn nájemce hotelu Pošta Rudof Kammerer se vrátil z Anglie, kde pobýval na stáži v jedné italské restauraci od března 1914. Vypráví: „7. září jsem se procházel s několika přáteli po Londýně, byl jsem zadržen policistou a zavřen ještě s více Němci a Rakušany v hale Olympia, kde se dříve konaly boxerské zápasy. Po 4 dnech jsme byli dopraveni do dostihových stájí v Newbury. Po 3 dnech nás přesídlili do stanů, kde jsme spali na slámě. Po 14 dnech nás převezli na ostrov Man, kde jsme obdrželi plechové identifikační známky, které jsme museli mít neustále při sobě. Pobyt byl zprvu příjemný, nehledě na nečistotu. Jídlo se však zhoršovalo, z masa jsme tahali červy. Stěžovali jsme si a zahájili hladovku, ale zlepšení nenastalo. Internovaní jednou rozhořčeně vyházeli plechové misky s jídlem před kuchyň okny jídelny, a dostal to také jeden ozbrojený voják. Načež vojáci do internovaných v jídelně asi 100 x vystřelili. 5 osob bylo zabito, 25 těžce a 10 lehce zraněných. Nemocnice v táboře byla, ale chyběli lékaři. Zraněné ošetřili zajatí němečtí lékaři. Poté se strava zlepšila, ale ostraha zpřísnila.“

Na žádost Rudolfova otce Franze Kammerera se do věci vložil severoamerický velvyslanec a Rudolf byl 4. ledna 1915 propuštěn.

Christa Petrásková