Stanislav Řezáč - Lyžování je krásný sport

Jeden z nejlepších českých lyžařů Stanislav Řezáč se specializuje na dálkové běhy, v nichž se zařadil mezi světovou špičku. Za sebou má celou řadu úspěchů, např. je trojnásobným vítězem Jizerské 50, do cíle jako první dojel při závodech v Austrálii – Kangaroo Hoppet, v Německu – König Ludwig Lauf, v kanadském Quebecku, v Itálii – Marcialonga a v Norsku – Birkebeinerrennet. V roce 2011 se stal celkovým vítězem seriálu dálkových běhů Swix Ski Classics. V roce 2012 byl vyhlášen nejlepším lyžařem ČR.

Vrátili jste se z prvních závodů v Itálii, jaké byly?

Rychlé. Ačkoli byly dlouhé 30 km, jelo se opravdu velmi rychle. Na trati mě postihly drobné technické problémy, a proto jsem závod nedokončil podle mých představ. Na vítěze jsem přesto ztratil pouhých 20 vteřin a skončil jsem na 21. místě.

Od kolika let vlastně stojíte na lyžích?

Od šesti let se věnuji lyžování, začínal jsem v TJ Elitex, později přešel do střediska vrcholového sportu mládeže, od 15 let mě trénoval Jiří Bartoš, který byl i vodák, a kromě lyžování jsme jezdili na vodu, na kole. Celkově mě lyžování vždy bavilo.

Táta trénoval mnoho let biatlonový národní tým a vy jste se dal na klasiku, proč?

Máte pravdu, nabízelo se, abych přešel k biatlonu, ale já měl vždy strach ze střílení a špatně jsem viděl na dálku. Hlavně mi přišlo jako dřina tahat těžkou zbraň na zádech. Navíc jsem klasik, zastánce starého stylu, biatlonisté přešli na bruslení a jezdí zásadně skate.

Zůstal jste u klasiky, kdy přišel první úspěch?

V roce 1984 jsem se stal mistrem republiky žactva. Moc jsem každé závody prožíval, možná víc než dnes. Chodil jsem do sportovní školy na Šumavě, pak jsem byl zařazen do střediska vrcholového sportu mládeže. Trénování ve skupině a závodění se mi velmi líbilo. Narukoval jsem do Dukly Liberec, kde jsem pět let působil jako instruktor sportu. Dostal jsem se i do národního týmu, ale byl jsem velmi mladý, bez zkušeností. Ani příprava nebyla kvalitní tak, abych mohl konkurovat dobrým závodníkům té doby, Smirnovovi a Ulvangovi.

Kdy jste zjistil, že vás baví dálkové běhy?

Někdy ve dvaceti letech, tehdy mě trénoval Milan Urbanců a já skončil na MČR dospělých v běhu na 30 km klasicky třetí. To byl můj největší domácí úspěch, na vítěze jsem ztratil deset vteřin, na druhého Bence jen osm. Postupně jsem sbíral zkušenosti na domácích maratonech. Vyzkoušel jsem si Orlický a Šumavský maraton, Krušnohorskou 30 či Bodenmais v Německu. V roce 1997 jsem jel svůj první Vasův běh ve Švédsku a skončil jsem na 21. místě. Dlouhé závody s hromadným startem se mi líbily a začal jsem se specializovat na mezinárodní FIS maratony.

A s nimi přišly i výsledky…

Přesně tak. Dostavily se první úspěchy a ty mi daly další obrovskou chuť do závodů. V roce 2002 jsem v Austrálii vyhrál Kangaroo Hoppet, o rok později jsem byl na Vasově běhu třetí a druhý jsem skončil v celkovém pořadí FIS Marathon Cup. Dařilo se mi stále víc. V roce 2004 jsem vyhrál dva závody seriálu Worldloppet. Velmi si cením prvního místa ve slavném italském závodě Marcialonga v běhu na 70 km i výhry v seriálu FIS Marathon Cup. Jsem rád, že jsem několikrát vyhrál závod König Ludwig Lauf v Německu.

Jste ale také trojnásobným vítězem Jizerské padesátky.

Ano. Záměrně jsem ji ale ve výčtu vynechal. Jizerská je pro mě výjimečný závod. Závodím prakticky na domácích tratích, na kterých trénuji v zimě i v létě. V okolí trati mám mnoho českých fanoušků a podle mého patří Jizerská padesátka k nejkrásnějším závodům dálkových běhů.

Poprvé jsem ji jel v roce 1996 a skončil jsem třetí, úžasný zážitek. Poprvé jsem vyhrál v roce 2000 a o rok později podruhé. Tehdy ještě nebyla zařazena do seriálu dálkových běhů. Poté konkurence na trati výrazně stoupla, a proto mezi své výhry nejvýše stavím první místo z roku 2012, kdy zde byla největší konkurence světových klasiků.

Letos se jede jubilejní 50. ročník, jak vnímáte změny v její historii.

Pamatuji si doby, kdy se startovalo na Hrabětické louce, kde bylo mnohem více místa pro závodníky, ale zase horší dopravní dostupnost. Také parkovací plochy nebyly takové, jaké jsou v okolí stadionu v Bedřichově. Pamatuji si i zkrácený start z Nové louky. Celkově Jizerskou 50 hodnotím jako nádherný a dobře zorganizovaný závod.

Jak jste připraven letos?

Myslím, že dobře. V létě jsem se věnoval běhu a kolečkovým lyžím. Některé tréninky jsem absolvoval se svoji rodinou a na jedno soustředění se mnou jel táta. Doufám, že tuto tréninkovou přípravu zúročím při závodech Visma Ski Classics co nejlépe.

Za jaký tým závodíte a jaké jsou vaše plány?

Jezdím za domácí Silvini Madshus team, kterému šéfuje Marek Pazderský. Rád bych zůstal mezi světovou špičkou a útočil na nejvyšší příčky, protože lyžování je krásný sport, mám ho rád a baví mě.

(Jiří Endler)